Eurotrip a Maroko 14. 7. - 20. 8. 2010



Středa 14.7.
1.den

Stockholm - město, kde se pije olej

Stockholm Rok se s rokem sešel a opět nadešel čas vydat se na pomalu již tradiční eurotrip. Oproti loňsku jsme letos vyrazili z Prahy ve třech. Ke mně a Matesovi se přidala Iveta, kamarádka z VŠE. První setkání nás všech proběhlo na letišti v Ruzyni, kde jsme ještě před cestou stačili zhlédnout výstavu přírodně zaměřených fotografií od teď již mnou zapomenutého fotografa. První šok na cestě přišel ještě před odletem letadla z Ruzyně. Člověk neznalý poměrů by logicky očekával, že mu let budou zpříjemňovat blondýnky s typicky švédskými jmény jako například Inga, Helga nebo Wilma. Opak se stal skutkem a po celou cestu nám dělala společnost osádka ve složení Marcelo, Andrés a Jorge. Z nás tří tento stav věci těšil pouze Ivet. Během letu se sice jedna švédská letuška na palubě ukázala, ale jelikož jsem byl ve stavu polospánku, mohla to být jen bohapustá vidina.

Po příletu do Švédska jsme na poslední chvíli koupili lístky na bus do Stockholmu (společnost Flygbussarna) a během pár chvil už jsme byli na cestě. Ve Stockholmu jsme během hodinky prolezli přilehlou část města a volným tempem jsme se dostali do hostelu. Na našich cestách Evropou je tento hostel první, který plave.

První dobrodružnější výprava probíhala formou výpravy na přilehlé ostrovy Skeppsholmen a Kastellholmen. Skeppsholmen bylo první místo ve Stockholmu, kde se dalo dostat do vody a zaplavat si tak. Této příležitosti jsem využil hned dvakrát. Voda nebyla z nejteplejších, ale to mi nezabránilo udělat pár póz pro fotografa. Při výlezu na břeh se mě jakožto odborníka na teplotu vody zeptalo několik žen: „Tak jaká je dneska voda?“. Nechtěl jsem jim lhát, ale i přes krutou pravdu do vody vlezly. Druhý pokus o vytvoření pěkné fotky ve vodě skončil ještě větším fiaskem. Nejenže pěkná fotka s krajinkou nebyla žádná, ale dokonce i místnímu mladíkovi, který do té doby krmil plovoucí husy, jsem připadal natolik vysílen, že začal chleba házet mně. Po chvíli osychání jsme se zase vydali na cestu.

Na konci ostrova jsme zaslechli zvuky důvěrně známé z PC hry RollerCoaster Tycoon. Scenérie zábavního parku se rýsovala na protějším ostrově. Po krátké procházce po Kastellholmen jsem se uvelebili na zdejší skále a pozorovali život v místní zátoce. Tato fyzicky náročná aktivita nás brzy přivedla k nápadu, že by nebylo vůbec špatné, sehnat si něco k jídlu. Tento problém jsme se jali vyřešit návštěvou hloubi města.

Cestou jsme potkávali různé restaurace, jejichž ceny numericky odpovídaly českým končinám, nicméně parita kupní síly hovořila pro švédskou měnu. Náš vybíravý postoj nás dovedl skoro až za severní okraj mapy a tak jsme se rozhodli změnit orientaci a vyšli na západ. Tento krok se ukázal jako stěžejní pro celý zbytek večera, jelikož na konci naší cesty nás čekal místní Lidl. Cestu k němu jsme odtušili od pohybu místní důchodkyně táhnoucí celý vozík toaletního papíru, holt měl Lidl zase nějakou slevovou akci. Cenová hladina místního diskontu se jevila příznivě i ve srovnání s jeho českým protějškem. Plechovka piva za 2,79 SEK (cca 8 Kč) nás hřála v místním univerzitním parčíku, kde jsme si ji dobrou půl hodinku užívali. Místní pivo nás zprvu lehce napínalo tím, zda je to opravdu pivo, jelikož výraz öl je v německy hovořicích zemích tradičně určen pro jiný druh kapaliny, nicméně skutečnost potvrdila náš šestý smysl a minimálně ve Švédsku je öl výraz pro pivo.

Cestou zpátky do hostelu jsme si chtěli prohlédnout místní Ice bar, nicméně neprozřetelná ruka osudu nás zavedla k World Trade Center. Od ještě stojícího centra jsme se vydali různými oklikami až do hostelu. Cestu jsme zvolili přes Gamla Stan – historickou část města, kde sídlí parlament a další významnosti. Klikaté uličky nás vedly kolem různých stánků se suvenýry a také kolem ženštiny pijící plechovku Staropramenu. Po promenádě jsme se dostali až k hostelu (Gustaf af Klint), kde jsme si vyzvedli uložená zavazadla a jali se hledat své postele. Tato bojovka spočívala v hledání své vlastní, přidělené pryčny a případně i „zrušení rezervace“ těch, kdo si naší postel „pojistili“ kšiltovkou či taškou s nákupem. Napsání tohoto cestopisu nás dělí od zjištění faktu, zda budeme spát ve vlastním, či zda budeme zadkem leštit palubu. Pokračování příběhu čekejte možná již zítra.




Čtvrtek 15.7.
2. den

Sbohem Stockholme

Vasa Každý asi ve svém životě zažil pocit, kdy zapomněl na čas a při následné konfrontaci s časoměrným zařízením s úlekem hlesl: „To už je tolik?“. Přesně takové pocity nám přinesla první noc ve Stockholmu. Touto dobou zde totiž nastává období zvané „bílé noci“. Během tohoto času se noci stávají neobvykle jasnými po celou dobu svého trvání. Toto bylo hlavní příčinou toho, že jsme vstali neobvykle brzy a doufali tak, že vše na dnešek naplánované bude posléze také stihnuto.

Prvním bodem na programu byla koupě lístků na odpolední vlak do Nyköpingu. Na první pohled lehký úkol se změnil v půlhodinové hledání pokladny mezi záplavou různých obchůdků. S použitím automatu na lístky se nám nakonec podařilo vytoužený kus papíru získat. Tato anabáze nám však časově nabourala plán, takže jsme museli oželet návštěvu Nobelova muzea a jít rovnou na přehlídku královské stráže.

Opět po roce byla na druhý den přichystána takováto akce, ale poprvé jsme z ní měli estetický zážitek. Přeplněné ulice kolem Buckimghamského paláce vystřídaly slušně zaplněné, ne však neprostupné ulice hlavního města Švédska. Celé toto, z poloviny ozbrojené těleso, jsme sledovali po větší část jeho cesty a následně se nenápadně odpojili hledajíce cestu k muzeu Vasa. Toto muzeum se nachází v části Stockholmu zvané Djurgarden, která je určena hlavně pro oddech a sportovní aktivity obyvatel města. Naším cílem bylo ovšem muzeum zasvěcené jediné dochované lodi ze sedmnáctého století. V době, kdy se v českých zemích vedla bitva na Bílé Hoře, se tato chlouba tehdejšího švédského námořnictva potopila a trvalo dlouhých 333 let, než ji Švédové roku 1961 vyzvedli z mořského dna a jali se ji zrekonstruovat. O ojedinělosti celého projektu svědčí fakt, že 95 % vystavené lodi jsou původní díly. Dnes patří toto muzeum k nejnavštěvovanějším místům Stockholmu.

Do odjezdu vlaku nám zbylo ještě pár hodin a tak jsme se je rozhodli využít relaxací v přilehlém parku. Volné místo k polehávání jsme museli pečlivě a dlouho hledat, protože dlouho budovaná a minimálně pro jednu stranu pozitivní symbióza člověka s husami zapříčinila výrazné znečištění jimi okupovaných trávníků. Čisté místo se nám však podařilo najít a tak jsme si v tomhle teplém dni mohli trochu oddychnout. Po čtvrthodince lenošení jsme se vydali ke Gustafovi pro věci, jelikož náš pobyt ve Stockholmu se chýlil ke konci. Na nádraží jsme přišli s čtvrthodinovým předstihem, který nám dovolil komfort zavzpomínání si na vše dobré, co nám Stockholm přinesl. Nás ovšem již čekala nová výzva – Nyköping.

V Nyköpingu jsme byli už po hodině jízdy a následný problém s hledáním zarezervovaného noclehu byl vyřešen střelhbitě, neboť Railway Hostel byl zhruba deset metrů od nádraží. Během pěti minut jsme vysypali věci na postele a jali se řešit tradiční výzvu – sehnat kus žvance. První volba byl tradičně, avšak v místním prostředí nečekaně McDonald. Ještě větší překvapení nás čekalo, když jsme experimentálně ověřili platnost Big Mac indexu, v našem případě suplovaný Cheeseburger indexem. Ačkoliv je průměrná cenová hladina ve Švédsku asi 3x vyšší než u nás, tak cheeseburger z McDonaldu byl dražší přibližně o třetinu. Jako důkaz o tom, že u nás patří pokrmy z McDonaldu k relativně nejdražším ve světě, nám to stačilo a tak jsme si mohli v klidu vychutnat naši večeři. Samotnou samoobsluhu jsme našli o chvíli skor. Hlavním zjištěním nákupu bylo, že české pivo je ve Švédsku asi velice ceněné, jelikož si zde zákazníci mohli vybrat jak z Plzně, tak i Staropramenu či Starobrna. My ovšem dali přednost místní provenienci a vybrali si Pripps Bla.

Na břehu místní říčky jsme ještě trochu povečeřeli a popili a poté vyrazili na břeh mořský. Podél toku jsme se dostali k nábřeží, které se pomalu začalo měnit na centrum nočního života. Stánky se zmrzlinou pomalu začaly střídat výčepy s pivem a zahrádky místních restaurací se začaly plnit nedočkavými hosty. My jsme skončili až na konci mola, na poloostrůvku Täcka Udden. Dřevěná mola obrostlá lekníny, hladoví ptáci číhající na každou příležitost k obživě i marina zaplněná loděmi takřka do posledního místa nám zde dotvářely kulisu zapadlého baltského přístavu. Večer se stával stále chladnějším a tak jsme se rozhodli odejít, naši poslední zastávkou byl místní hrad. Bohužel jsme ho nezastihli otevřený a tak jsme si udělali procházku po dostupných částech opevnění. Moje pokusy o zdolání valů končily vždy setkání s kolmou stěnou a tak jedinou útěchou mi nakonec bylo pořízení několika fotek. Prohlídka hradu ukončila naši dnešní pouť, následný přesun do hostelu a naplánování předodletového programu nazítřek se stalo naším dnešním posledním úkolem. Zítra opouštíme zemi tří korunek a čeká nás cesta do první postsovětské země v historii eurotripu. Podrobnosti z ní se k vám snad brzy dostanou.




Pátek 16.7.
3. den

Honba za pivem

Riga Noc v Railway Hostelu nám ukázala, že strategicky výhodně položené ubytování nebude bez vedlejších efektů. Našim (nebo alespoň mým) problémem se staly vlaky, které projížděly zhruba dvacet metrů od mé postele a rozhodně při tom nebyly potichu. Ráno tak nastalo dříve, než jsem plánoval. Hodiny kolem poledne se nesly v duchu trávení času před odletem do Rigy. Po jižním putování dne předchozího jsme se dnes vydali severně. V těchto místech jsme očekávali přírodní park, ale spíše jsme našli lesík prošpikovaný silnicemi. Po delším bloudění jsme se dostali na místní hřbitov, který nás překvapil množstvím technického personálu o něj se starajícího. Tento fakt byl na estetické stránce hřbitova velmi znát, kytičky byly zalité, cesty uklizené a tráva posekaná. Krátké zastavení následovala cesta na přilehlou autobusovou zastávku, kde jsme začali vyhlížet spoj směr letiště. Přijíždějící autobus ná překvapil taxou 23 SEK za jednu zastávku, čímž může tento způsob dopravy směle konkurovat pražským taxikářům.

První věc, kterou jsme udělali na letišti byla výměna zbylých korun za laty. Všichni tři jsme pečlivě vysypali svoje peněženky a vzniklou hromádku čítající slušný obnos 281 SEK jsem odnesl k ženě za pultem. Směnárnice mi za tuto hromadu peněz dala umolousanou dvacku s obrázkem stodoly a tak jsme již ve Švédsku poznali, že i za hromadu tvrdé měny, lze dostat papírek, co se lehce ztratí v peněžence. Přes drobné problémy při bezpečnostní kontrole jsme se dostali až ke gatu. Místní personál nás zde nadvakrát posílal od brány k bráně, než se konečně dohodl, odkud se vlastně do Lotyšska letí. I přes všechna úskalí jsme se však dostali na palubu a posléze i do Lotyšska.

Ještě než jsme se rozjeli do města, neodolali jsme návštěvě místního leteckého muzea, nacházejícího se na dohled od letiště. Za 3 laty se nám naskytla možnost prohlédnout si technologickou špičku v letectví za celou dobu trvání studené války. Technické skvosty od špičkových konstrukčních kanceláří (např. MIL, Kamov, Mikojan-Gurjevič, Suchoj aj.) byly doplněny i ukázkou české aviatické výroby v podobě několika letadel typu L-29. Ohromeni leteckými skvosty i třeba detailní prohlídkou rotoru jsme posléze zjistili, že 20 latů není částka, za kterou se trojice studentů může kochat letadýlky a zároveň si večer lehnout do postele. Rozhodli jsme se tedy následně proměnit 40 eur za místní měnu a odměnou nám bylo 5 lístků s obrázkem stromu. Vyzbrojeni celými 36 jednotkami místní měny jsme se vydali do města. Cesta probíhala klidně a tak jediným úskalím byl přechod silnice u konečné zastávky autobusu.

Po příchodu do hostelu nás všechny (krom Matyáše, který viděl fotky při rezervaci hostelu) překvapil nebývalý luxus. V obýváku domácí kino s úhlopříčkou kolem 50ti palců, postele povlečené, internet s PC zadarmo k dispozici, vlastní kuchyň, zkrátka pohoda jazz. Pro všechny, kdo se chystají do Rigy a hledají hodně muziky za málo peněz, prozradím, že se tento hostel jmenuje Blue Cow Barracks.

Celí vyhládlí jsme se rozhodli vyzkoušet restauraci doporučenou místní šéfovou. Cestou k ní jsme prošli kolem Pomníku svobody. Naší cílovou restaurací byl podnik zvaný Lido, který na první pohled připomínal kombinaci luxusní restaurace se školní menzou. S menzou to mělo naštěstí společný jen způsob výběru a placení pokrmu a ne chuť jídel, která byla vynikající. Nasyceni šašlikem jsme vyšli poznávat město.

Cestou jsme míjeli různá náměstí, kostely či dokonce most ověšený stovkami zámků. Cestu po nábřeží jsme zvolili pro návrat na sever. Nejdříve jsme sedíce pod stromem pozorovali osmici mladistvých tvořících lidskou pyramidu poslouchajíce minesängera hrajícího k tomu místní písně. Po zvednutí se jsme postupně minuli místní hrad i Vanšu tilts, most tvořící jednu z dominant města, a nakonec se dostali až k místnímu přístavišti. Břeh Daugavy (místní řeky) byl oplocen a tak nám nezbylo než si sednout k molu a pozorovat pár lodiček, které k němu byly připoutány.

Znaveni nicneděláním a natěšeni chutí na pivo jsme opustili přístav, kde zrovna začínal místní bard zpívat Hotel California a vyrazili zpět do města. Cestu jsme zvolili podél potoka, který v Rize tvoří hlavní rekreační oblast, neboť je obklopen množstvím zeleně a mnoha hospůdkami. Příchodem do centra jsme považovali anabázi za vychlazenou sklenicí za takřka ukončenou. Po celém srdci Rigy je množství restauračních zařízení, která velmi často disponují i živou muzikou a tak jsme neočekávali žádnou potíž. Střídajíce jeden výčep za druhým jsme však brzy zjistili, že minimální cena půl litru piva nikde neklesá pod 1,5 latu, což je při počtu třech pijanů (postupným vývojem už pouze dvou), vidinou dostatku peněz na obstarání snídaně a 4,7 latu v kapse takřka neřešitelná kombinace. Výsledkem dvojnásobného obkroužení všech restaurací v blízkém i dalekém centru bylo rozhodnutí koupit si pár plecháčků a poslouchat hudební produkci z nějaké lavičky. Kolem vhodného obchodu jsme již několikrát prošli, takže jsme šli na jistotu a celkem rychle si vybrali z nabízené řady piv. Nepřekonatelnou překážkou, podtrhující takřka komickou absurditu dnešního večera, bylo sdělení, které nám poskytla prodavačka při placení. Z její lámané angličtiny jsme se dozvěděli, že je v Lotyšsku zákonem zakázáno prodávat po 22. hodině alkohol v obchodech. Moje prosby ani výraz hladového štěněte ji nepřesvědčily k tomu, aby tento zákon obešla a potěšila nás. Tento zákon u mě evokoval představu, jak by to u nás vypadalo, kdyby se Paroubek dostal k moci a zavedl podpůrný balíček pro restaurační zařízení. Celí žízniví už jsme spřádali plány, jak ukecáme nějakého dalšího prodavače k tomu, aby si vydělal peníze bokem. Tento plán ovšem přeťala policejní hlídka vycházející z obchodu, který jsme si vybrali pro naší akci. V Lotyšsku zřejmě berou tento a pravděpodobně i jiné zákony velmi vážně, o čemž svědčí fakt, že se počet policistů v ulicích noční Rigy blížil počtu, který je běžný na utkáních Sparty s Baníkem.

Ještě jsme se chvíli procházeli rižskými ulicemi za světla páteční noci a viděli, jak zde zábava neustává. Nemůžu soudit, zda je tento stav běžný, či je tu tak veselo jen v pátek večer, každopádně krátce před půlnočním příchodem na hostel jsme v přilehlých podnicích neviděli volnou židli. Po návratu jsme si dali čajovou substituci piva a zpoza okna poslouchali zvuky živoucího města. Už během dneška nám došlo, že by si Riga zasloužila více času, než jsme ji schopni dát. Co se dá dělat, zítra opět měníme hostitelskou zemi.




Sobota 17.7.
4. den

V hlavním městě Evropy?

Brusel, náměstí Riga nám první den tak učarovala, že jsme se rozhodli druhý den vstát zavčas, abychom si ji ještě stihli co nejvíce užít. Budíček zazvonil krátce po sedmé ráno a o chvíli později už jsme byli na cestě z hostelu, ani jsme se přitom nestihli rozloučit, jen jsme hodili karty na kuchyňskou linku a šli. Naplánovali jsme si výstup na věž kostela Svatého Petra, kde jsme se chtěli pokochat výhledem na město, leč otvírací doba začínající v deset hodin byla proti. Druhým bodem předodletového programu byla návštěva Zeppelinových hangárů, které se od druhé světové války postupně přeměnily na hlavní rižské tržiště. Ve změti nejrůznějších pochutin nebylo těžké si obstarat snídani a tak jsme se mohli chvíli procházet a v klidu počkat na autobus, který nás odveze na letiště.

Po příletu do Belgie jsme se vydali hledat autobus směr nádraží v Charleroi, kde přestoupíme na vlak do Bruselu. Přes počáteční nejistotu jsme nakonec spoj našli a přestup na vlak také proběhl v pořádku. Cílem našeho železničního putování bylo nádraží Brusel – Gare du Midi. Vlak sem z Charleroi jede něco pod hodinu a člověk si během tohoto časového úseku může všimnout, že okolí je zde většinou průmyslové a hornické, tudíž pro běžného člověka ne moc přitažlivé. Dalším, možná i důležitějším zjištěním bylo, že stejně jako při vlakové cestě ve Švédsku, tak i zde se během hodinové jízdy neobjevil průvodčí. Věc u Českých drah nevídaná vypadá v takto vyspělých zemích takřka absurdně.

Po vystoupení v Bruselu jsme se rozhodli vydat po Boulevaru Poincaré k našemu hostelu. Tento bulvár odděluje centrum města od periferie a tato dělba byla ještě umocněná probíhající poutí, která se na něm odehrávala. Soudit Brusel podle cesty po tomto bulváru, nedopadlo by hlavní město Evropy vůbec dobře. Ulice zaplavené pytli s odpadky, domy sešlé stářím a všeobecný pocit chudoby vytvářely z této části města místo, kde jsme se nechtěli moc dlouho zdržovat.

Po ubytování v hostelu a následném překročení Canal de Charleroi nás čekalo úplně jiné město. Najednou byl Brusel přesně takový, jaký jsme očekávali: historické budovy dodávaly moderní zástavbě nonšalantní eleganci, kosmopolitní obyvatelstvo dokazovalo, že při respektu všech zúčastněných lze mezi sebou vycházet bez ohledu na rasu, barvu pleti či náboženství a i množství všudypřítomných turistů svědčilo o tom, že centrum zdaleka není takové jako svět za ním. Brusel se nám najednou začínal zdát hezčí. Určitě k tomu dopomohla i návštěva kostela Svaté Kateřiny, kde tou dobou probíhala mše a tak jsme si s Matesem mohli procvičit pasivní znalost francouzštiny. Nedaleko od kostela jsme si nakonec vynahradili ztrátu výhledu na Rigu neméně působivým panoramatem Bruselu, kterého se nám dostalo ze střechy parkoviště 58.

To a několik dalších věcí je zásluhou fenoménu letošního eurotripu. Na letištích se dají vedle klasických turistických map získat i mapy, které se samy nazývají jako mapy, které vytvořili místní pro cizí. V těchto mapách bývají uvedeny informace, které v oficiálních zdrojích nebývají, zato jsou však často postrádány. Takováto mapa nás dovedla k tomuto rozhledu a určila i naší další cestu městem. Přes historické centrum města s dominantami typu náměstí Grand Place, katedrály Svatého Michala či budovy belgického parlamentu jsme se pomalu dostávali k tomu, co z Bruselu dělá jedno z nejvýznamnějších měst světa.

Brusel je plný úřadů Evropské unie a díky nim je v něm možné najít i spoustu zastupitelských úřadů jednotlivých zemí, ale hlavní orgány unie mají svoje sídlo od centra na východ. Hlavními budovami unie v Bruselu jsou sídla Evropské komise a také Evropského parlamentu. Tyto budovy podtrhují velikostí svůj význam. Zejména budova Evropského parlamentu zabírá několik bloků.

Evropský parlament Přítomnost evropských institucí pomalu uvozují velice pěkné parky, které se v jejich těsné blízkosti nacházejí. Možná za to mohla sobota, ale zůstává faktem, že to dnes v těchto parcích žilo. Žádného známého politika jsme zde nepotkali, ale zato jsme mohli sledovat, jak zde místní omladina hraje fotbal, jak zde skupinky různého věku posedávají na trávníku se sklenkou vína v ruce či jak si zde hrají psi. Cestou od sídla Evropské komise jsme již na Schumanově náměstí slyšeli, jak v Parc du Cinquantaire něco hraje. Zvědavost nám nedala a tak jsme postupovali parkem dál, až nám bylo jasné, že se pod zdejším vítězným obloukem koná reggae koncert. Vůně trávy podkreslovala atmosféru nevázaného veselí, kterou by hudební analfabet jako já popsal jako takový malý Woodstock. Nás tato atmosféra neovládla, leč jen příjemně okouzlila a tak jsme si hudební zážitek šli vychutnat kousek dál od hlavního pódia. Vychutnávajíce hudbu jsme leželi na okraji fontány a přemýšleli kudy zpět. Evropský parlament byl jasnou volbou. Cestou k němu jsme prošli dalším parkem, kde si zrovna trojice psů hrála jako v dobách štěněcích. Show přestala, až když je majitelé začali vázat zpět na vodítka a tak už nás nic nedrželo před setkáním s parlamentem. V okolí této budovy, jež na svých bedrech nese nemalou část osudu Evropy, jsme se pohybovali předlouho. I přes občasné euroskeptické názory většiny z nás nás těšil jak pohled na naší vlajku hrdě visící mezi ostatními zástavami, tak i sousloví „Evropský parlament“ mezi pojmenováními této instituce ve všech jazycích unie.

Možná bychom tam zůstali až do noci, kdyby nám pocit hladu nezavelel konečnou. Už od té doby, kdy se Mates v mapě dostal k bodu 13 – místní čínské restauraci, bylo jasno, kde se bude dnes večeřet. Jedinou otázkou tedy bylo, jak se k ní dostat. Cestou jsme prošli kolem královského paláce (dle postavených tribun se tam bude brzy dít něco velkého), přilehlého parku (v něm se pro změnu konala nějaká technoparty), malé Afriky a symbolu Bruselu, sochy čůrajícího chlapečka.

Po večeři jsme už mohli jen spokojeně vyrazit směr hostel diskutujíce o tom, že nakonec byl ten první dojem během celého dne dostatečně přebit kladnými zážitky. Jedním z nich byl i kontrast mezi náboženstvím a moderním světem, kterého jsme si na cestě do hostelu všimli. Procházejíce kolem jedné z internetových kaváren jsme viděli, jak osm chlapců hraje „Countera“ po síti, zatímco devátý z nich se modlí na koberečku směrem k Mekce. Přesně takový Brusel, svoboda každého je zde tak veliká, jak jen může v mezích zákona být a jestli se to podaří prosadit do celé Evropské unie, tak já jsem jenom pro.




Neděle 18.7.
5. den

Evropa na dlani

Atomium Genération Europe, toto jméno si ode dneška budeme všichni pamatovat. Snídani stejné kvantity i kvality výběru jsme během svých putování Evropou ještě nepotkali. Produkty místních ekologických farmářů nám udělaly dobře po těle i po duši a tak jsme mohli odejít vstříc novým zážitkům syti. Plánem na dnešní polední a popolední hodiny bylo okolí výstaviště, kde se v roce 1958 konala světová výstava Expo. Atraktivní místa této končiny jsme znali dopředu, jediným menším otazníkem byla forma transportu, avšak při zjištění vzdálenosti výstaviště od hostelu nám bylo jasné, že metro bude ta správná volba.

Místní metro pro nás bylo záhadou a tak jsme do naší nástupní stanice vcházeli s nejistotou, jak to zde bude fungovat. Komplikace na sebe nenechaly dlouho čekat. Prvním problémem byla už vlastní koupě lístku. Místní automaty nebraly platební karty ani bankovky a hodnota našich mincí nestačila na koupi lístků. Inu co naplat, Mates šel rozměnit. Jeho oběť se stala zbytečnou již po chvíli, kdy jsem s Ivet objevil možnost koupě skupinového lístku, na který nám peníze již stačily. Dále nám zavařil i systém více linek na jedné koleji, kvůli kterému jsme občas nevěděli, na kterém nástupišti, či z které koleje pojede náš vlak. To, společně se systémem turniketů, kterými člověk musí projít i při prosté změně linky, ve mně zanechává dojem, že pražské metro je opravdovou evropskou jedničkou.

Přes všechny tyto peripetie jsme se dostali na výstupní stanici Heysel. Z ní jsme vystoupili vedle stejnojmenného fotbalového stadionu, který jakožto působiště jedné z největších sportovních tragédií výrazně ovlivnil tvář tohoto sportu v osmdesátých letech, potažmo ho ovlivnil až do současnosti. Cestou k našemu cíli jsme minuli i Atomium, model krystalu železa zvětšeného 165 miliardkrát. Byl jedním z vrcholů tehdejšího Expa a svoji pozici ve světové architektuře si udržel až dodnes. Architektury se ostatně týkal hlavní bod našeho dnešního programu a to parku Mini-Europe, kde se nacházejí věrné modely evropských měst a staveb v měřítku 1:25.

Není mnoho míst na světě, kde se člověku poštěstí vidět vlaky projíždějící eurotunelem, vynořující se vedle Eiffelovy věže, stavějící před Big Benem a to vše pod mohutným krystalem kujného kovu. Škoda jen, že přes záplavu architektonických skvostů velkých evropských zemí nebylo dáno tolik prostoru perlám zemí přistoupivším během východního rozšíření. Českou republiku přes všechny své krásy zastupovala jen Staroměstská radnice. I přes tuto drobnou výtku jsme se zde bavili a čas nám utekl velice rychle.

Plánovaný přesun vlakem se nakonec uskutečnil ve větším spěchu než jsme očekávali. Po zastávce v hostelu, kde jsme si vyzvedli zavazadla, jsme vyšli směr metro. Při čekání na náš spoj jsme konečně využili toho, co jsme se ve škole naučili, konkrétně kurzu naší společné kamarádky Věrky na téma: Jak poznat falešnou kabelku od Louise Vuittona. Podezřelá osoba ji položila na zem, čímž se usvědčila z používání plagiátu, alespoň podle nám předaných rad. S vědomím toho, že na nás bude Věrka pyšná jsme nastoupili do soupravy a jeli na nádraží. Tam jsme přijeli na poslední chvíli. Vybíhajíce na nástupiště v době odjezdu vlaku jsme si naštěstí všimli davu čekajícího na ten samý vlak a tak jsme si mohli gratulovat k tomu, jak jsme to zase pěkně stihli.

Po poněkud prospané jízdě jsme dorazili do Charleroi. Toto hornické městečko se snaží ze své hornické a průmyslové minulosti vytěžit totéž, co se například povedlo Liverpoolu. Snaha o využití vlastní historie je sice patrná hlavně v průvodcích, ale centrum města je pěkné již dnes. Procházka městem od nádraží vede pěšími i průjezdnými uličkami plnými obchodů a restaurací. Hlavní dominantou města je náměstí, kde se vedle sebe nacházejí radnice a kostel, kterému ovšem místní říkají bazilika, protože ve svém městě jednu chtěli mít. Pár chvil jsme strávili i v místním parčíku, který sice není tak opečovávaný, jako jeho příbuzní v Bruselu, ale pro relaxaci po dlouhém dni nám stačil. Jak už to tak bývá, od klidné relaxace nás opět vyhnal hlad. Pár favoritů na ukojení naší základní potřeby jsme si během cesty městem našli, ale rozhodli jsme se zariskovat a dát šanci něčemu jinému. Nejstarší hranolkárna v Charleroi funguje již od roku 1952 a tak nás zlákala její pověst a na místě i její cenové rozpětí. Výběrem Roberta, jak se tento podnik jmenuje, jsme trefili hřebíček na hlavičku. Plný kornout hranolek politých andaluzskou omáčkou plně odpovídal porcím, jaké znám z Blanice (neznalí kolejí Jižní město si doplní své vědomosti). Vědomi si ubíhajícího času udělali jsme poslední krátký okruh městem. Krom ryté mapy města z roku 1666 jsme již nic zajímavého neobjevili a tak jsme jen vyčkali autobusu, který nás pak dovezl vstříc naší první letošní noci strávené na letišti.




Pondělí 19.7.
6. den

Příliš velký batoh, mrtě skútrů a italská chřipka k tomu

Duomo Další den nám začal už před pátou hodinou ranní, jelikož plánovaný let směr Orio al Serio byl na programu již v 6:20. Rychlá snídaně a ignorace odletové tabule, kde byla u našeho letu zapsána znepokující hláška Closed, byly předzvěstí problému budoucích. Rozměry zavazadel jsou, zejména u low-cost společností, omezeny striktně danými limity. Tyto limity většinou nebývají kontrolovány, ale pokud se tak stane, tak tato situace působí nečekané potíže. O tomto faktu se mohli přesvědčit Ivet s Matesem, kteří touto letištní pastí prošli až na několikátý pokus. Další postup byl bez problémů, tedy až na Ivet, které letištní ostraha sebrala letadlo-ohrožující krém.

Na bergamském letišti jsme rychle našli prodejce lístků na autobus (o tom, že byl správný svědčí fakt, že prodával tři lístky za cenu dvou) a během dalších pěti minut už pohodlně seděli na palubě stroje. Dvě hodiny cesty probíhaly povětšinou ve stavu spánku a tak nás po probuzení čekal pohled na místní centrální nádraží. Cestu do hostelu jsme museli povětšinou odhadovat, jelikož na letišti nebyl čas opatřit si mapu a na nádraží jsme žádnou nenašli. Jedinou naší útěchou byla mapa na stěně jedné autobusové zastávky.

K prvnímu cíli naší cesty městem, k jednohvězdičkovému hotelu Lario, jsme se štastně dokodrcali a ani při tom moc nebloudili. Sprcha, vybalení, krátký odpočinek a šlo se dál. Cestu do centra jsme neplánovaně vzali místním staveništěm. Upřímně řečeno, tak velkou díru uprostřed tak velkého města jen tak neuvidíte, kam se na Milán hrabe tunel Blanka. Centrum města pro nás začalo obědem v trávě před svatým grálem všech milovníků italského umění, před operou La Scala. Chroustajíce Croissanty jsme kromě sledování operního domu a blízké nákupní třídy Vittorio Emanuele II. mohli také odhalovat kouzla místní dopravy.

Doprava v Itálii má svá specifika. Jedním z nich je podíl skútrů na běžném provozu. Tyto nástroje pro rychlý pohyb využívají v Itálii všichni napříč věkovými skupinami, pohlavím či počtem číslic na výplatní pásce. Italové jejich využívání dovedli k takové dokonalosti, že díky nim dokáží během chvíle předjet kolonu aut a když není co předjíždět, tak na nich za jízdy fotí či kouří. Býval bych se i vsadil, že na nich jedí, ale tento fakt se nám během návštevy Milána nepodařilo ověřit. Dalším specifikem místní dopravy je naprostá ignorace červené na semaforech, lhostejno tomu, jestli ji ignorují chodci či řidiči. Díky čerstvým zkušenostem jsme tedy byli nakonec rádi, že na Piazza Duomo, kam jsme se posléze přesunuli, takřka žádná doprava není.

Dominantou náměstí je stejnojmenná katedrála. Vstup do ní hlídají „církevní policisté“ dbající na správnost oblečení či na zákaz focení. O tom, že svoji práci asi neberou moc vážně svědčil fakt, že jsme ve vnitř viděli jak fotící turisty, tak ženy, které by za svoje oblečení dostaly v trošku ortodoxnější muslimské zemi 50 ran bičem. Tyto skutečnosti nemění nic na faktu, že katedrála byla úchvatná a i přes náš agnostický postoj jsme byli ohromeni tvůrčí silou středověké církve. Dojem ještě umocnila bohužel již placená cesta po 250 schodech vedoucí až na samou střechu stavby. I zde, v místech vzniku katedrály veřejnosti nepřístupných, byly detaily soch vyvedeny s řemeslnou přesností. Ze střechy byla rovněž podstatná část města jako na dlani a taktéž na střeše připravovaný koncert bude v těchto místech určitě jednou z událostí sezony.

Naše další pouť směřovala ke Castello Sforzesco. Před samotným vstupem dovnitř jsme však notnou chvíli strávili u poblíž stojící fontány. Rachtajíce nohy ve vodě, hrajíce gejzírové války s aparaturou kašny i procházejíce se v ní, tak jako desítky dalších turistů, jsme si užívali odpoledne u vody. Vnitřek hradu nenabízel moc místa pro expozice či prohlídku interiéru a tak jsme jím jenom prošli do přilehlého parku.

V něm s rozdělila cesta má s cestou Ivet a Matese. Možná za to mohla špatná strava, kontaminovaná voda, spánek na letišti, konjunkce Marsu s Merkurem nebo jsem jen hovado, co dokáže chytit chřipku i při průměrné denní teplotě 26 °C, každopádně stav mé tělesné schránky byl neslučitelný s dalším pochodem městem. Děcka a já jsme se rozešli s přáním pohodového setkání na hotelu a mě tedy nezbylo než se na něj vlastní cestou dokodrcat. Na hotelu jsem spadnul do postele a s přáním rychlé smrti a důstojného pohřbu usínal s vědomím, že letos se holt asi na San Siro nepodívám. Asi už za tmy přišel zbytek výpravy snažíce se mi hnedka ve dveřích zvednout náladu konstatováním, že už dále stejně nic zajímavého nebylo. S dopingem ve formě Paralenu jsem tedy následně započal druhou etapu spánkové činnosti s přáním, ať je zítřek lepší. Tak snad také bude.




Úterý 20.7.
7. den

Pobyt v podhůří Alp

Houfnice Ráno pro mě začalo o poznání radostněji než předchozí den skončil. Stav permanentní kocoviny pořád trval, nicméně pohyb po vlastních nohou již nepředstavoval takový problém. Pokračování do Bergama tedy nestálo nic v cestě. Vlastní cesta probíhala v obvyklých intencích, průvodčí opět nepřišel a ani ostatních pasažérů jsme na svém podlaží moc nepotkali.

Po padesáti minutách jízdy jsme vystoupili uprostřed Bergama. Opět bez pořádné mapy jsme hned stáli čelem výzvě, jak se dostat do hostelu, který byl na samém severním okraji města. Varianta použití místní MHD se nás držela dost dlouho na to, abychom došli do centra města a zjistili tam, že měřítko mapky, kterou Mates doma vyhrabal na internetu, není tak děsivě malé, jak se mohlo zdát. Tímto momentem se plánované použití MHD omezilo pouze na cestu na letiště dne následujícího.

Cestou k hostelu jsem měl i možnost vyzkoušení italské lékárny. Strach z toho, že nebudu znát italský výraz pro „je mi blbě“, vystřídala úleva při zjištění, že zdejší signora nakupující tu vlastní medikamenty uměla krom jazyka Danteho i jazyk Shakespearův. Veškeré starosti s nákupem léků vzaly za své a já tak spokojeně odešel s balíkem Ibuprofenu a sprejem proti kašli.

Naše bergamské sídlo – Ostello di Gioventú - nejen že bylo na kraji města, ale bylo dokonce i na tom nejkopcovitějším kraji, takže cesta k němu se dala brát i jako jakýsi malý trénink výstupu na Toubkal. Po vlastním ubytování a ochutnávce italské medicíny jsme vyrazili k odpolední poznávací Giro di Bergamo.

Cesta vedla tradičně k samému srdci starého města. Cestou k němu jsme opět mohli obdivovat kouzla zdejšího dopravního systému. Množství skútrů se oproti Milánu nelišilo, ale milánskou jízdu na červenou vystřídala bergamská hromadná zelená, kdy je povoleno jak chodcům, tak i motoristům překonat stejný úsek silnice. Naštěstí nejsou Italové takoví piráti, abychom museli nastalou situaci řešit příjezdem ambulance. Zbylo nám tedy jen pochopit systém, kdy buď všichni stojí nebo všichni jedou.

Staré město bylo typickou středověkou pevností obklopenou hradbami, po 66 let stavěnými. Tento val skýtal ochranu pro bergamskou katedrálu, baziliku i kostel. Krom církevních staveb zde bylo například i improvizované kino chystající se na promítání filmu v rámci filmového festivalu, či stavby vysloveně vojensky zaměřené jako byla citadela nebo pevnost, která ukrývala skvost československého zbrojního průmyslu, houfnici Škoda 100/17 M.14. Z pevnosti a vůbec celého obvodu hradeb bylo město jako na dlani a tak bylo možné vidět, že Italové opravdu baští fotbal. Takřka na každém volném plácku byly postaveny dvě branky čekající na někoho, kdo si půjde kopnout. Cesta z pevnosti pokračovala již ze starého města pryč.

V nové části města už toho tolik zajímavého nebylo, krom budov místní radnice a knihovny byl nejzajímavějším bodem večera pouliční breakdance čtveřice místních. Po této kulturní vložce jsme již usoudili, že nastal čas pro návrat. Stoupajíce vzhůru ulicemi nočního Bergama jsme se již pomalu začali rozhlížet, odkud by bylo nejlepší zítra ráno vyrazit na letiště. K rozřešení této záhady nám moc nepomohl ani hostel, takže jsme raději nechali řešení situace na zítra.

Tímto krokem vzniklý prostor mi dal čas na vyřešení problému, proč že je v Itálii Fanta chutnější. Důsledným porovnáním nutričních hodnot vyšlo najevo, že nás společnost Coca Cola bere na hůl. Rozčílen na nejvyšší míru tj. do bodu, kdy si uvědomím, že s tím stejně nic nezměním jsem šel spát s vědomím, že zítra touto dobou budeme již v Africe.




Středa 21.7.
8. den

Příběh dvou transferů

Pavel na letišti Ráno jsme vstali s vidinou toho, že večer budeme usínat na jiném kontinentu a tak jsme se na to jali pořádně nasnídat. Jak již tradice v hostelích sítě Hosteling International velí, snídaně byla bohatá a bylo jí hodně. Po snídani zbýval už jen dořešit rest z dne předchozího. Pořád jsme nevěděli, kde nastoupit, zjistili jsme jen, že lístky se dají koupit na recepci. Vyzbrojeni prostředky ochrany proti revizorům, avšak stále neznajíce místo nastoupení, vydali jsme se hledat bus. První zastávka, která se nám zdála jako vyhovující se ukázala jako jednosměrná a tak jsme museli hledat dál. Moc nám nepomohla ani místní babička, s kterou jsem se pokoušel o konverzaci v italštině. Jestli nám radila dobře, či nás poslala do města po svých, to už se asi nedozvíme, v každém případě správnou zastávku jsme našli po několika desítkách metrů chůze směrem, jenž babička vytyčila. Vlastní doprava už probíhala bez problémů až na letiště, kam jsme přijeli s dostatečným předstihem.

Tou dobou jsme ještě nevěděli, co nás na letišti vlastně čeká. Stručně řečeno: v době odletu našeho spoje byla brána k letadlu pořád zavřená a poté ještě dobrých deset minut trvalo, než se nám ukázalo desetiminutové zpoždění. Jako by všem problémům nebyl konec, na palubě letounu nás zastihlo hlášení v italštině, kterému jsem rozuměl pouze tři, zato ty nejdůležitější slova: motory a 25 minut.

Přes všechny komplikace jsme po hodině a osmnácti minutách zpoždění odletěli za zvuku motorů připomínajících bučení umírající krávy. Let do Španělska nakonec dopadl lépe, než se zprvu zdálo. Sice jsme přiletěli zpožděni o více než hodinu, ale vzhledem k dostatečné časové rezervě nám to tolik nevadilo. Čekání na následující let jsme trávili v letištním baru a v pravý čas odešli na přestup. Dle obligátních rad jsme v posledním evropském bodu koupili „dezinfekční“ láhev ginu na osobu a jali se čekat před gatem.

Z naší brány mělo nejdříve odlétat letadlo směr Londýn, odlet 15:00 (tou dobou již bylo takřka 17:00), ale kvůli zpoždění hlášenému u tří z prvních čtyřech letů a nápisu nad gatem „Londres ST“ jsme čekali že holt asi bude mít přednost. Jaké bylo naše překvapení, když najednou let do Marakéše zmizel z obrazovek a u přepážky letu do Londýna byl hlouček cestujících stěžující si na to, že jejich let, který zde byl na hlavní tabuli avizovaný, avšak na gateové ne, najednou zmizel a už je možná nad mořem. Tuto situaci bych možná přešel letmou zkazkou v cestopise, kdyby ovšem výrazně neovlivnila naši budoucí cestu. My na zemi, letadlo ve vzduchu, co z toho může vzejít?

Jedinou možností bylo jít si stěžovat na help desk Ryanairu. Přes všechny bezpečnostní kontroly jsme se prodrali ve směru popírajícímu běžný postup a díky už pochopivší ostraze jsme se dostali k vytoužené buňce u níž stála už asi patnáctičlenná skupinka diskutujících a tak jsme zprvu jen naslouchali. Poté přišla řada i na mě. Nikdy bych se nenadál, že první slova, která se Španělem pronesu, se budou týkat stížnosti na nesprávně značený let. Naštěstí tam s námi byli i domorodci, kteří z logiky věci hovořili španělsky lépe než kdokoliv z nás a tak obstarali podstatnou část debaty. Personál přepážky zvládal situaci, s kterou vlastní aerolinky asi neměly ani tolik co dočinění, se ctí a dokonce si získali moji přízeň i otevřeným přiznáním, že Ryanair nezajímá, jak vypadá v očích svých zákazníků. Nabízené varianty řešení byly takřka strašidelné. Přebookování letu na jiný termín za 100 € zrovna neodpovídalo našemu finančnímu rámci, nehledě na to, že nabízené termíny byly buď na jiném letišti, za dlouhou dobu a všechny měly společnou nedostatečnou kapacitu volných míst.

Když jsme nepochodili u jedné přepážky, šli jsme si hromadně stěžovat na jinou, tentokrát informační, kde se daly řešit stížnosti na provoz letiště. První věta obsluhy zněla víceméně takto: „Pracovník odpovědný za stížnosti tu bude zase až zítra v 8:30 ráno“. Pak následovalo tradiční popsání celé situace zakončené jak jinak než hromadným vyplněním různých stížností. Tato procedura mezi všemi takřka-spolucestujícími vyvolala skoro rodinnou náklonnost. Najednou si mezi sebou začali sobě neznámí lidé vyměňovat adresy a telefonní čísla a začali se živě zajímat, co budou dotyční dělat dál. Při zpětném pozorování této situace se skoro divím, jak lehce se z nějakého tuctového letiště, podobnému takřka desítce jiných, na kterých jsem byl, stal pomalu veřejný nepřítel číslo jedna, kterému je vytýkáno takřka vše, absencí internetu počínaje a celkovou mizernou vybaveností všech stánků konče. Absence internetu nás v této situaci asi tížila nejvíc. Byli jsme na letišti, kde jsme chtěli strávit jen nezbytně dlouhou dobu a nakonec se z něj stal náš dnešní nocleh a počáteční bod naší cesty po Španělsku k tomu.

O tom, že je to start naší španělské vuelty jsme se museli přesvědčit rychlou noční návštěvou města Reus, kde jsme očekávali výskyt globální sítě. Neočekávali jsme, že toto město bude tak velké a popravdě i tak hezké. Po nalezení internetové kavárny, kde jsme zjistili, že nejbližší lety jsou buď daleko nebo začínají na 80 €, nám nezbylo než přijmout svůj stopařský osud a procházet se městem spojeným s dětstvím světoznámého architekta Antonia Gaudího. Procházku jsme zakončili v místním Carrefouru, do kterého jsme se dostali přes prohlídku tak důkladnou, že by se zaměstnanci v Charleroi mohli učit. V tomto obchodě pokračoval můj výzkum nutričních hodnot Fanty v různých zemích Evropy. Nepřekvapilo mě, že je Fanta opět lepší než v Česku, ale byla i dokonce výrazně lepší než Fanta italská (to v řádu několika procentních bodů), což prozatím přisuzuji úsporám vzniklým pěstováním vlastních pomerančů. Najedeni a napiti jsme se vrátili na letiště, kde jsme ulehli ke spánku před bitvou se španělským byrokratem. Co nás čeká dál? Stopování, nedostatek spánku, útěk před zvrhlým kamioňákem či setkání s godzillou? Kdo ví, ale po dnešku bych se nedivil už ničemu.




Čtvrtek 22.7.
9. den

Prokleté město

Pavel na letišti Ráno jsme vstali odhánějíce otravné mouchy sedící na našich spacácích a doufali, že z letištního zaměstnance vydobudeme kompenzaci našich ztrát. Věc šla až nečekaně rychle. Bohužel. Obsluha informací nám sdělila, že na to mají týden a při jeho pozdějším telefonickém rozhovoru s odpovědným pracovníkem mu bylo řečeno, že prostě s tím klukem mluvit nebude.Hned po ránu jsme tedy věděli, že jsme v okolí letiště zbytečně strávili několik hodin.

Ať by rozhovor s úředníkem dopadl jakkoliv, s naší následující cestou by nám stejně nepomohl. Sami jsme museli učinit rozhodnutí kudy dál. V letištních informacích nám byl prozrazen spoj z Reusu do Valencie v přijatelných intencích jak časových, tak finančních a tak jsme tedy volbu zda jet autobusem do Reusu či Tarragony rozhodli celkem rychle. Zbývalo tedy jen počkat na konkrétní spoj, který na letiště jezdil jen jednou za hodinu. V Reusu jsme celkem rychle potvrdili informaci z letiště, i když ne díky personálu autobusového nádraží, který ani nevěděl, co jim odtud jezdí.

Vyzbrojeni časem odjezdu i dostatečnou rezervou stejného druhu jsme vyrazili do města. To jsme si tentokrát mohli užít a tak jsme pro jistotu všechny pamětihodnosti obešli třikrát. Během toho jsme si stihli i nakoupit a skočit na internet, kde jsme dořešili některé resty a také se dozvěděli, že závěr pobytu v Budapešti bude výrazně kulturně omezen zrušením posledního závodu série Red Bull Air Race. Cestou zpět na nádraží nás poprvé na eurotripu zastihl déšť a tak jsme se podél stěn obchodů doplížili až na nádraží.

O tom, že nás doprava značky Reus překvapí i dnes, se tentokrát postaral autobus. Očekávajíce, že se konečná zastávka (Valencia) zobrazí na rolujícím displeji stroje, neznajíce přesný itinerář cesty jsme nenastoupili do autobusu, který se ukázal naším, tak dlouho očekávaným.Tentokráte vlastní chyba nás připravila o snadnou možnost, jak pokročit v naší vueltě. Bylo by však lehkovážné začít se vztekat a nevzít si ze svého omylu ponaučení. Nedávat na první dojem, leč si stav věci dvakrát ověřit platilo pro náš pobyt v Gaudího městě stejně tak, jako staré dobré: „dvakrát měř, jednou řež“ pro běžný život. Posíleni cennou životní lekcí, vědomi si nezměnitelnosti vlastní minulosti, jsme museli urychleně vytvořit další plán.

Chvilkovou koketerii se stopováním ukončilo rázné rozhodnutí: jedeme do Tarragony a odsud něco pojede. Do tohoto historického města jsme naštěstí nejeli sami, takže jsme správný bus trefili. Opouštěli jsme tak toto město, které si pro nás připravilo kousek gaudíovské rozpustilosti, doufajíce, že se naše zdejší trable ve zbytku eurotripu opakovat nebudou. V samotné Tarragoně jsme se také dlouho nezdrželi, protože k cíli dnešního dne nás výrazně přiblížil autobus do Castellonu, nacházejícího se v blízkosti Valencie.

Dnešek byl dnem velkých otazníků. Mělo cenu zůstat spát na letišti? Neměli jsme raději jet do Tarragony místo do Reusu? Neměli jsme zůstat v Tarragoně místo v Castellonu? Odpovědi na tyhle otázky se už nikdy nedovíme, ale zkušenosti získané během dnešního dne se nám a snad i vám budou jednou hodit.

Po příjezdu do Castellonu krátce po půl jedenácté večer jsme se ocitli ve městě, o kterém jsme nic nevěděli a potřebovali v něm někde přespat. Před vlastním hledáním spánku jsme ještě stihli zjistit cenu vlaku do Valencie a výsledek snažení nás uspokojil tak, že jsme mohli začít hledat kutloch. První možností bylo houští hnedle za nádražím. Palouk hustě porostlý ztepilou travou neprostupnou natolik, aby nás případný poberta překvapil, se nelíbil Ivet a tak jsme šli hledat útočiště do místního parku, který se tak stal naší druhou možností. Po rychlém prozkoumání zhruba třetiny parku jsme rozbili tábor v jeho rohu, přímo hraničícím se staveništěm. Zprvu pohodové místo se s každým dalším kolemjdoucím stávalo méně a méně bezpečné. Pro většinu z nich jsme však byli pouhou atrakcí. Nehledě na možné problémy jsme už místo nezměnili.




Pátek 23.7.
10. den

S koridou v zádech

Valencia, katedrála Po spánku různého stupně délky i kvality jsme se vydali na nádraží, odkud nám jel vlak do Valencie. V něm jsme poprvé po týdnu opět potkali průvodčího! Z vlaku jsme vylezli na nádraží Valencia Nord a hned vedle jeho budovy zřeli valencijské zápasiště pro koridu. My jsme se však nemohli zdržovat a museli nejdřív najít místní autobusové nádraží a v něm spoj, který nás dostane do Almeríe. Vhodné linky začínaly jezdit až po půlnoci, takže jsme měli spoustu času na vychutnání města.

Valencia je oproti jiným městům zvláštní v tom, že si zde radní troufli zrušit řeku a v místě jejího koryta vybudovali permanentní park plný různých hřišť (převážně fotbalových), zahrad a stánků. Celé město se tak dá projít bez naprostého kontaktu s dopravou. I my jsme se tudy vydali z autobusového nádraží a prozkoumali výše zmíněné. Na první pokus jsme došli pouze k Jardínes del Real y Viveros. Po tomhle parčíku majícím i svoje dopravní hřiště přišla procházka místní univerzitní čtvrtí až ke svatostánku fotbalových fanoušků – estadio Mestalla. Stadion byl bohužel až na předprodej lístků zavřený, takže jsme si raději šli koupit oběd. Po obědě jsme se vrhli na centrum města. Po trase připomínající šnečí ulitu. Opět kolem místní arény, kde se nám místní šmelinář pokoušel prodat lístky na večerní koridu, jsme se v jedné z bočních uliček dostali až do muzea koridy. Muzeum nás potěšilo všechny, nejvíce však Ivet, která v něm objevila přístupné toalety. Vlastní muzeum však bylo samo o sobě také zajímavé. Vedle podrobných popisů všemožných částí výstroje, průběhu souboje až po historii klání jsme mohli poznat i největší osobnosti tohoto „sportu“.

Další cesta vedla skrze všemožné uličky, kolem kostýlků, miniaturních čerpacích stanic a památných stromů až k místní katedrále. Centrum dostalo své a tak jsme se vydali směrem k moři. Ne skrze relikt řeky, avšak postranními ulicemi hledajíce internet jsme došli až ke Gulliverovi, obrovské prolézačce ve tvaru hrdiny románu Jonathana Swifta. Atrakce určená zejména pro děti předškolního i brzce školního věku přilákala i španělské vyznavače parkúru a tak jsme mohli pozorovat i překonávání obří šavle saltem vpřed.

Hned o pár desítek metrů dál byla asi největší architektonická chlouba současné Valencie – Ciudad de las Artes y las Ciencias. Tento komplex vypadající jako město ze Star Treku byl i přesto, že jsme nevyužili žádné z jeho služeb, jedním z vrcholů dne. Cestou zpátky se nám naší kavárnu už najít podařilo a tak jsme mimo jiné zjistili náklady, které nám přinese cesta trajektem. Přes lehké nedorozumění, co se správné cesty týče, jsme ulicemi noční Valencie a v poslední fázi i její tramvají dojeli až na naše nádraží, kde jsme si vyzvedli zavazadla a vyčkali na bus. Linka přijela zpožděna o třicet minut. Zpoždění nám nevadilo, neboť na zítřek nám zbýval pouze celodenní pobyt v Almeríi a následný noční přesun trajektem.




Sobota 24.7.
11. den

Relax na hoře odpadků

Alcazaba Ledva jsme se probudili, už jsme byli v Almeríi. Město ležící na jižním pobřeží Španělska nás již tradičně uvítalo podmračeným počasím. Vědomi si pravidelných odjezdů trajektů, vyrazili jsme do přístavu hledat místo prodeje palubních lístků. Opět bez mapy, zato s vědomím, že přístav by měl být na pobřeží jsme se podél něj vydali hledat vstup do přístavního prostoru. První přijatelnou díru v plotu část naší skupiny preventivně prohlásila za zakázanou a tak jsme se vydali kolem plotu hledat díru druhou. Ta se bohužel nacházela na opačném konci přístavu. Ve vlastním terminálu jsme z přehršle cestovních agentů vybrali toho nejlevnějšího a tak jsme mohli s vidinou odplutí o půlnoci a krásnými osmi spánkem naplněnými hodinami jízdy jít hledat pláž.

Skrze prohlídku Google Maps dne předchozího jsme věděli, že ta nejlepší je od přístavu na východ. Podél promenády, mezi palmovými sady a pod železničním „molem“ jsme se dostali na místo určení. Kilometry dlouhá pláž posetá hrubozrnným pískem se nám zdála perfektní už na začátku a tak ani netrvalo dlouho tomu, abychom se svlažili pobytem v mořské vodě. Zevlujíce na pláži, koupajíce se v moři, sluníce se ve svitu naší nejbližší hvězdy jsme trávili hodiny a hodiny netušíce, jak rychle nám čas běží.

Po chvilce – třech hodinách – se udělalo takové teplo, že i Mates začínal věřit, že dorazilo léto. To byl signál k tomu, abychom vyrazili do města. Ivet se však na pláži zalíbilo natolik, že naše pozvání projít bez mapy neznámé město odmítla. Plán byl de facto jasný. Dle naší verze Lonely Planet byl v městě zajímavý pouze jakýsi hrad a katedrála. Přes místní obchod jsme se postranními uličkami dostali až ke zmíněné katedrále. Bohužel pro nás jsme ji však navštívili v době siesty, takže jsme si na prohlídku interiéru museli nechat zajít chuť. Z naší dvojice památek nám tedy zbyl hrad.

Ten jsme pomalu viděli již od katedrály a začalo nám být jasné, že to nebude jen nějaký kus sesunutého zdiva, ale že by to mohl být parádní zážitek. Šli jsme na jistotu a výsledek dostál naším pozdějším očekáváním. Hrad Alcazaba vypadal i zblízka tak působivě jako z dálky. Cestou vzhůru branou jsme již věděli, že za vstup se neplatí a tak jsme se již mohli naplno ponořit do místa, které bylo jedním z obchodních center Evropy kolem roku 1000 n.l. Tato „brána do orientu“ ztratila svoji pozici jak jinak, než příchodem křesťanů v patnáctém století. Díky tomuto předělu je hrad rozdělen na dvě části: starou a křesťanskou. V té staré jsou dnes již povětšinou zahrady, ale v dobách dávno minulých zde bylo prosperující město. Z hradu je také nádherný výhled na celé město, takže jsme si mohli pomalu začít zvykat na arabskou architekturu. Po dvou hodinách prohlídky hradu jsme se rozhodli ozkoušet i rozvaliny a Kristovu sochu, které jsme z hradu uviděli na protějším kopci.

Cestu k nim jsme zvolili takřka mučednickou. Pichlavé rostliny byly jen předzvěstí hromadě odpadků, kterou jsme v těchto místech objevili. Rozbité pivní lahve zde tvořily většinu. Krom sochy svatého Kryštofa tu byla jen polorozbořená zeď, která zde zbyla z dob slávou prosycených. U vlastní sochy byl postaven obětní oltář, většina obětí byly křesťany zprofanované svíčky, ale jistý hříšník zde obětoval svoje svěží aroma formou ne zcela prázdné lahvičky vůně od Cristiana Diora.

Cestou mezi odpadky zpět do města jsme prošli místním slumem. I v této na pohled chudinské čtvrti se občas mihl luxusnější automobil. Na pláž jsme se dostali přes korzo táhnoucí se napříč městem a ní jsme našli spokojenou, stále se slunící Ivet. Jak jsme den začali, tak jsme ho i dokončili, pláž se stala středobodem našeho dne a tak jsme ji opouštěli jen proto, abychom se stihli včas dostat na trajekt.

Vlastní odbavení šlo celkem rychle a během čekání na vpuštění na loď si zde dokonce Mates našel několik kamarádů. Již během této doby jsme zjistili, že naším zámořským plavidlem bude trajekt Santa Cruz de Tenerife. Když nastal čas vpouštění na palubu, byli jsme mezi prvními, kdo zde stanul svoji nohou. Stačilo už jen zabrat pár sedadel a čekat na odjezd. Během čekání se nám málem podařilo získat další přispěvatelku do deníku, ale místní mladá slečna byla zastavena svým agentem (matkou) a tak vám tedy naše zážitky z africké pevniny budu přinášet jenom já.




Neděle 25.7.
12. den

V kontaktu s mafií

Melilla Ráno jsme se probudili na palubě trajektu už se skalami Cap des Trois Fourchaits za zády. Lehce prochladlý z toho, že stupeň klimatizace odpovídal spíše než plavbě nočním středomořím tropickému dni na Sahaře, jsem letos poprvé vyndal bundu.

V přístavu jsme se propletli mezi vyjíždějícími auty a šli najít centrum. Melilla nedělního rána byla takřka liduprázdná, obchody zavřené a infocentrum nalezené na náměstí jakbysmet. Inu, co naplat, vydali jsme se prozkoumat melillskou pevnost. Nejdříve jsme ji po kopcovitější straně obešli až k moři a u následné vyhlídky se zdrželi natolik dlouho, aby druhé infocentrum, které jsme našli na prostranství pod pevností, bylo otevřené. Vybaveni informacemi o tom, jak se dostat do té pravé Afriky jsme dokončili prohlídku pevnosti. Mezi hradbami jsme našli vojenské muzeum a tam také uviděli první mapku s bodem, kde se přechází hranice. Procházejíce ulicemi jsme míjeli místní architektonické skvosty, leč bohužel slovo míjeli vystihuje podstatu toho, že tyto skvosty asi nebyly tak významné, takže jsme si většinu z nich ani nevšimli. Další cesta pokračovala na pláž.

Nejdříve jsme na u ní ležících kamenech poobědvali a posléze také rozložili náš plážový tábor. Nebyl úplně mimo trasu dalších plážistů. Jedni jen nezúčastněně prošli, jiní nás pro změnu pozvali na hašiš, prostě Afrika. Upřednostnivše drsné kameny před jemnozrnným pískem jsme postupně lezli do vody. Nejdříve já s Matesem a poté i s Matesa vystřídavší Ivet jsme rozvinuli kouzlo házení tenisáku přes mořské vlny k takřka olympijské dokonalosti. Časem se k našemu již běžnému házení přidala dvě místní děcka. Chvíli po odchodu Ivet na mě začala něco pokřikovat. Když si nevybrala ani jeden z mnou nabízených jazyků, tak začala dívčina gestikulovat. První gesto mě lehce vyděsilo, neboť přesně takhle si narkomani utahují žíly těsně před finálním vpichem omamné substance. Vystřízlivění ze šoku přineslo až volání: „Medusa, medusa“, z čehož jsem pochopil, kde se stal problém. Vylezl jsem tedy z vody a po chvilce sušení jsem mohl se zbytkem pokračovat vstříc hledání hranice.

Hranici jsme našli až na druhý pokus, neboť ten první jsme promarnili kroužením mezi španělskými kasárnami. Před vlastním přechodem jsme navázali kontakt s Maročanem nabízejícímu nějaké vstupní papíry. Ze zdravé opatrnosti jsme poté, co začal mluvit o číslech pasu, odešli. O tom, že se nám tento Maročan snaží pomoci, jsme se přesvědčili po probojování k místnímu hraničnímu úředníkovi, který nám dal stejné papíry. Vyplňujíce papíry jsme si ani nevšimli, že nám tento úředník zmizel a tak jsme museli k jinému. Strategickou chybou bylo moje dobrovolné postavení na začátek naší soukromé fronty. Vlastníc pas z doby, kdy ještě Evropská unie měla jen 15 členů, jsem asi deset minut sledoval, jak úředník mým pasem listuje, někomu volá, opět jím listuje a nakonec pravděpodobně zjistí, že je Česká republika opravdu v Evropě. Vytoužené razítko jsem tedy přes všechny komplikace dostal a tak mě a zbytku týmu zbývalo už jen pár kroků k tomu, abychom vkročili na marockou půdu.

Ihned poté se kolem nás začali motat taxikáři. Prvního jsme ještě odmítli, ale druhého, znajícího Československý rozpad a žijivšího pět let v Jugoslávii, jsme po chvilce váhání vzali. Poučeni o tom, že marocká strana Melilly nestojí za riskování a že je bezpečnější co nejrychleji odjet do Nadoru, jsme vzali jím doporučený taxík a jeli do města, které český Google ani nenajde.

Měny s vnitřní směnitelností se ve světě ještě poměrně často objevují – bohužel. Problém s měnou, kterou lze oficiálně směnit pouze na území daného státu, je ten, že pokud jsou o víkendu zavřené směnárny, nemáte se jak dostat k penězům. Přesně toto se stalo nám v Nadoru. Postupujíce ulicí jsme našli na dvacet směnáren, ale všechny byly zavřené. Zvažujíce možnosti jako výběr z bankomatu doprovázený vysokými poplatky jsme nakonec oslovili místního policistu. Policista nám tlumočíce přes jednoho řidiče vysvětlil, že je zde řešení. Dokonce nám poté zastavil taxi, kterému dal adresu otevřené směnárny. Jak řekl, tak se také stalo. Směnárna byla otevřená a my jsme se dostali k marocké hotovosti. Vyzbrojeni cash jsme šli prozkoumávat zbytek Nadoru.

Procházejíce ulicemi různého stupně zahlcení odpadky, stánky či lidmi jsme si udělali okruh, který jsme jako již tradičně stočili na pláž. Cestou jsme ještě stihli vidět část cyklistického závodu, jenž se konal na hlavní silnici. Pláž měla v nadorské podobě formu promenády a několika šutrů, dělící ji od hladiny moře. Sedíce na zídce jsme pozorovali místního „blázna“,jak mluví se svou ponožkou, jak hází do moře jakýsi deník a poté jak do něj vysypává slunečnicová semínka, která mu vedle nás sedící mladík koupil. Jak se později ukázalo, byl tento mladík velice družný.

Nador Začal tím, že nám každému koupil balíček slunečnice. Poté se pokusil o konverzaci. Jak jistě Mates, který seděl vedle něj potvrdí, tento mladík ovládal snad všechny jazyky světa. Tedy abych byl přesný, jedno slovo z každého jazyku světa, takže komunikace s ním byla velkým problémem. Jak se Mates a později i já v rozhovoru s ním dozvěděli, tak zvěsti o marockém všeumělství asi nejsou jen pověsti. Mladík nám nejdříve slíbil ubytování u sebe v domě a poté nabídl i tvrdší kalibr. Whisky a pivo postupně v nabídkách nahradil hašem s koksem a když potom začal mluvit o „young friends“, ukazujíc výšku na asi 120 cm imaginární postavě, tak jsme se radši dohodli, že rychle zmizíme.

Podél trasy cyklistického závodu (který tou dobou již neprobíhal) jsme se po místní třídě dostávali do přístavu. Výraz dostávali je přesný, neboť množství lidí zde se objevivších může popsat snad jen situace, kdy by se v Praze konaly koncerty Rolling Stones, Madonny a Evy s Vaškem společně s mezistátním fotbalovým mačem Česká republika-Španělsko v jeden den. Možná za to mohl festival středomořské kultury, konání pouti či jen takový styl života, každopádně bylo obtížné jít nějakým směrem a při tom na nikoho nešlápnout. Cestou nás zastavila skupinka dobrovolníků informujících Maročany o změnách v legislativě týkajících se práva sňatečného. Jejich vedoucí byl student mezinárodních vztahů, který dokonce znal Českou republiku, avšak za prezidenta nám přisoudil Nicolae Ceausescua a tím nás definitivně přesvědčil o kvalitě marockého vzdělávacího systému.

Přes procházku po nábřeží a zpět jsme dospěli k závěru, že by nebylo špatné najít ubytování. Zprvu jednoduchý úkol nám trvalo vyřešit déle, než jsme čekali. Výsledkem byl pro nás pro zítřejší plán cesty příznačný hotel Fes. V něm jsme zakotvili a ještě vyrazili na kratší noční procházku nadorskou tržnicí. V tržnici už někteří trhovci končili se svým dnešním prodejem a tak jsme se zde dlouho nezdrželi a rychle vybrali svou večeři. I tady jsem si našel čas na zjištění, že podíl cukrů a kalorické hodnoty ve zdejší Fantě opět vzrostl až na takřka nemožné údaje a i když to na chuti nebylo znát, těším se, co ještě objevím.




Pondělí 26.7.
13. den

Zabitý den

Silnice Neplánuvše hodinu vstávání jsme dnes vstali až v jednu hodinu odpoledne. Vzhledem k faktu, že nám na dnešek zbývala už jen několikahodinová cesta autobusem do Fesu, tak nám rázem nezbývalo moc času na zábavu. Tedy, pokud se hledání vhodného dopravce a smlouvání ceny za ní nepovažuje. První naší ideou bylo najmout taxikáře, jenže vzhledem k takřka kartelovému charakteru zdejšího stánku i nulové ochotě smlouvat jsme šli hledat autobus. Ještě než jsme vstoupili do budovy nádraží, odvedl nás jeden mladík k autobusu, jež si naúčtoval 100 MAD za jízdu. To se nám zdálo hodně a šli jsme tedy dovnitř vybírat z nabídky místních dopravců, kamenné stánky se pohybovaly s cenou kolem 80 MAD. Nakonec jsme ale stejně skončili u jednoho z místních mladíků, který nás zavedl ke stejnému autobusu jako ten první, akorát dokázal srazit cenu na 70 MAD. Řidič se nám dokonce začal omlouvat, že nám vrátil tolik peněz.

Vlastní cesta nám ukázala veškerá specifika Maroka. Naloženi pneumatikami, pytli s kdovíčím a ovocným džusem jsme vyrazili na cestu napříč Marokem. Poslední cestující ještě stihli naskočit za jízdy a už jsme byli v ulicích Nadoru. Typické zvuky klaksonu se začaly ozývat už zde. Dalším poznávacím znakem Afriky byla jízda mezi alejemi odpadků. Mohutné vrcholky pohoří Ríf se leskly na povrchu plechovek podél cesty rozházených. Tento stav věcí trval s drobnými přestávkami po celou cestu. Pozorujíce stáda koz, Maročany jezdící na oslech a polorozestavěné mosty nad vádí a necelou desítkou policejních kontrol jsme se pomalu blížili k cíli.

Na každé zastávce k nám nastoupilo více lidí než vystoupilo a tak se již od počátku plný autobus stával přesyceným. Situace dokonce vyústila v exkomunikaci jednoho pasažéra z autobusu. Naše znalosti místního jazyka byly prachbídné, takže se můžeme jenom dohadovat, zda byl tento spor kvůli neuvolnění místa jedné matce s dítětem. Matka však dostala zastání v podobě obsluhy autobusu a tak zuboprostý borec v dresu Lionela Messiho musel zůstat mezi poli. Krom přejímky nákladu v předposlední zastávce naší cesty do Fesu se už nic zajímavého nestalo a tak jsme asi po šesti hodinách cesty vystoupili u feských hradeb.

Ihned u nich nás popadl mladík slibující noc za 6 MAD a tak jsme ho pronásledovali přes celé tržiště. Procházeje užšími a užšími uličkami jsme se pomalu začínali bát přepadení, když v tom jsme stáli před dveřmi našeho dnešního squatu. Titěrným schodištěm jsme vystoupali až do podkroví, kde nám majitel představil full-service ubytování. Sice bez vlastního pokoje, za to s příslibem střechy nad hlavou jsme neváhali a zůstali. Nic na tom nemění skutečnost, že se cena nakonec vyšroubovala na 80 MAD na osobu. Během večera se okolo nás protočilo mnoho cestovatelů z různých částí světa. Jeden z nich dokonce vypadal jako náš spolužák z gymnázia Mirek Jisl, ale na rozdíl od něj tento cestovatel uměl německy, takže k záměně dojít nemohlo. Před spaním jsme ještě domluvili zítřejší sraz s druhým vojem a tímto skutkem nechali všechny zbylé starosti za hlavou.




Úterý 27.7.
14. den

Setkání v deštivém Fesu

Fes Ráno jsme vstali tak akorát abychom vyrazili na autobusové nádraží shledat se se zbytkem výpravy. Na nádraží jsme přišli lehce opožděni, ale i tak jsme se tam nakonec všichni našli. Po takřka třídenním zpoždění byla naše smečka konečně sedmičlenná. Novými členy výpravy se stali Alan, Míša, Honza a Vojta.

Naši společnou pouť jsme začali hledáním hotelu, který Alanovi doporučil jeden taxikář u Cascades d´Ouzoud. Nevěda kde se nachází, oslovovali jsme postupně několik taxikářů. Tímto momentem se místním drožkařům podařilo vyvrátit jeden z mýtů, které jsme měli do té doby za platný. Ač jsme si mysleli, že je v Maroku možné nacpat do petit taxi až sedm lidí, permanentní rezistence ze strany taxikářů a jejich tři vztyčené prsty nám ukázaly neplatnost naší domněnky. Když jsme se posléze zeptali domorodce, kde by tento hotel mohl být, odkázal nás na místo deset kilometrů vzdálené.

Inu, rozhodli jsme se hledat nocleh vlastními silami. První náhončí nás přivedl k hotelu, kde jsme předtím nocovali, přičemž nám sliboval cenu o dvacet MAD nižší, než jsme předchozí noci domluvili s majitelem. Tímto krokem kalich trpělivosti přetekl a my se jali hledat ubytování jen a jen sami. Trvalo nám asi pět hotelů k tomu, než jsme se dostali někam, kde se ceny pohybovaly v námi zvoleném intervalu. Hotel pod dominantou medíny – jednou z jejich bran - byl dostatečnou zárukou, že se v změti místních uliček dostaneme zpátky ke svým zavazadlům. Bez zavazadel, zato s odhodláním prozkoumat síť uliček, jsme se vydali do nitra medíny.

Po dvou metrech se po obou stranách ulice střídaly stánky, jejichž obsluha se nás snažila přivábit ke koupi voláním v různých jazycích a kolikrát i dobrým odhadem naší země původu. Štěstěna nás zavedla do místních koželužen, kde jsme viděli a také cítili, jak se zdejší kůže barví. Uličky i obchody se záhy začaly sami sobě podobat takovým způsobem, že nebýt ledabyle rozmístěných plánků, měli bychom s určováním směru značné potíže. Naše orientační zaváhání se snažil využít jeden restaurační náhončí, dokonce nás takřka zavedl kam potřeboval, leč my jsme mu těsně před cílem jeho snažení utekli a tak na nás poté jen z dáli smutně koukal a jal se chytit další oběť. My jsme si však oběd našli sami.

Thazi´s je jednou z nejvyhlášenějších restaurací medíny (nebo alespoň to o sobě sama tvrdí) a tak jsme okusili její speciality i my. Místní polévka haríra i tadjin chutnaly dobře a tak jsme mohli spokojeně odejít zpět do hotelu.

Fes Druhá etapa vedla již v okleštěném počtu pěti lidí ven z medíny do přilehlého parku. Cestou jsme málem způsobili ozbrojený střet focením zakázaného objektu. Mates, ač jinak mezi Maročany velmi oblíbený subjekt, nepadl do oka poblíž stojícímu vojákovi a tak se mu musel jít skoro i omluvit. Tento incident se udál blízko našeho cílového parku, leč siestu jsme si v něm dát nemohli, neboť byl nepochopitelně zavřený. Obcházejíce ho ze všech stran, nenašli jsme volný vchod. Směr putování jsme následně stočili do místních kopců.

Přes takřka horolezeckou vložku jsme se na jeden z nich dostali a prošli okolo hradu, který zde byl. Hrad však byl opět zavřený. Nejzajímavější událost dne se stala o chvíli později. Ačkoliv je v Maroku touto dobou období sucha a déšť v červenci pravděpodobně pamatuje jen málo domorodců, nám se poštěstilo zmoknout již první den pobytu v tomto městě. Nečekaná situace nás však od dalšího putování po kopcích neodradila. Sotva skončila, vydali jsme se opět obrážet okolní ruiny. Přes strmé kopce, hory odpadků i prodejce tkaných koberců se nám podařilo naši misi splnit. Po celou dobu tůry po hřebeni jsme měli Fes jako na dlani a zřícenina hradu nám přinesla možnost pohledu až na samý okraj města. Cestou zpět do hotelu jsme ještě stihli zjistit podrobnosti o zítřejším odjezdu do Meknese.

Třetí a poslední etapu jsme zvolili opět v okolí našeho hotelu. Krátká procházka místy již prázdnějšími uličkami probíhala za zájmu místních hašišových dealerů lačných po nějakém tom dirhamu. My jsme vábení drog odolali a se zvuky blížící se bouřky se rozhodli jít zpět na hotel. Snažili jsme se, leč bouřka byla rychlejší. Mnoho lidí se pravděpodobně nemůže pochlubit tím, že uprostřed července zmokli ve Fesu hned dvakrát. My jsme to „štěstí“ měli.




Středa 28.7.
15. den

Za horami koření

Meknes, trh Sotva jsme vstali a začali s pozvolným přesunem k odjezdu z Fesu, tak nás kapky skrápějící tržiště od tohoto nápadu rychle odvedly. Událost stejně častá jako fanoušek na stadionu na Strahově nás během pobytu ve Fesu potkala více než často. Ledva sprška skončila, vyrazili jsme na nádraží sehnat autobus do Meknese. Autobusy tímto směrem jezdí každou hodinu a tak se nám podařilo najít jeden zcela volný, kde jsme si mohli vybrat místo dle libosti. Jak se blížil čas do odjezdu, volná místa se postupně vytrácela a s prvními otočeními pneumatik už byl autobus skoro stejně naplněný jako ten, který nás vezl z Nadoru. Hodina jízdy nás přivedla do Meknese.

Město už od prvního dojmu působilo čistěji než Fes, avšak k evropským standardům to mělo stále ještě daleko. Hledání hotelu probíhalo o poznání rychleji než ve Fesu. Ve vnitřku medíny jsme prošli kolem mnoha riádů, takže jsme ten správný hotel museli hledat až s pomocí Lonely Planet vedle hlavní silnice. Cena 60 dirhamů nás uspokojila natolik, že nám ani nevadilo rozdělení do pokojů ve třech různých patrech. Jako již tradičně po ubytování následovaly naše první kroky do nitra medíny.

Uličky zdejší medíny byly o poznání širší než ve Fesu a i místní trhovci nebyli tolik lačni oslovování kolemjdoucích zákazníků. Procházejíce kolem stánků nabízejících takřka všechny druhy tovarů jsme se dostali na periferii tržiště. Tady nastala ta surová realita. Tržiště v těchto místech lehce připomínalo válečnou zónu. Mezi kupkami odpadků po stranách ulice nebylo kolikrát poznat, zda je hromádka určená k prodeji, či je to jen odpad k vyhození. Možná se proto ani nedozvíme, zda kupka mobilních telefonů a jejich základních desek hledala nového majitele či odvoz na smetiště.

Přes tuto ulici a přilehlé náměstíčko jsme se dostali k mešitě ve vstupu na hřbitov. Naše nesmělé pokusy vkročit dovnitř ukončil mužík jasným „access interdit“. Nás tato slova přesvědčila k návratu do ulic tradiční medíny. Netrvalo dlouho a už jsme byli uvnitř nejisti si svoji polohou. Jeden z domorodců nás chtěl zbavit našich starostí, avšak naše vzrůstající averze vůči lidem snažícím se nás někam odvléci dovedla toho muže až takřka k Ivetinu poprskání. Jen o trochu menší tlak v dutině ústní ho zachránil před fackou. Postupem času jsme se již dokázali zorientovat ve spleti uliček a stánků zejména proto, že jsme se dostali do čtvrti výrobců nití. Špulkami nabitých stánků zde bylo tolik, že jsme ani neviděli konce medíny, který se tu podle mapy měl nacházet. Cestou ven jsme našli několik slepých uliček, než se nám podařilo najít tu průchozí. Konečně jsme byli na místech, která jsme poznávali z dob hledání ubytování a tak jsme mohli poslechnout volání hotelu a vrátit se do jeho útrob.

namestí, Meknes Několik hodin do startu druhé fáze nám zabralo praní, koukání na Hry bez hranic a také výuka češtiny, o kterou se snažil Mates s majitelem hotelu. Důležitou součástí dnešního večera bylo i plánování dnů příštích.

Několik možných variant postupu jsme se rozhodli rozřešit návštěvou internetové kavárny. Po její návštěvě sice několik otazníků ubylo, avšak ne všechny byly vyřešeny. S pocitem přiblížení se k finální verzi trasy jsme se opět vydali na tržiště. Noční Meknes dostal nového kouzla osvětlenými restauracemi a tak jsme si chvíli vychutnávali jejich svit na náměstí před tržnicí. Do tržnice jsme přišli s očekáváním nákupu večeře a tak jsme vyrazili objevovat její jídelní část. Není moc míst na Zemi, kde se vám během pěti metrů poštěstí vidět hromady různobarevného koření, useknuté kozí hlavy a také množství sladkostí, které by směle dokázalo vystačit na královskou svatbu několika šlechtických rodů najednou. Poučeni místním trhovcem, že Meknes je hlavní město oliv jsme postupně obešli několik stánků s touto pochutinou, s medovými spletenci a také s pravým marockým cukrovím. Výběr mezi několika desítkami druhů cukroví byl přetěžký a tak jsme s největšími obtížemi odešli jen se třemi taškami místních produktů. Večer na hotelu proběhla vzájemná degustace přítomných nákupčích a tak jsme mohli spokojeně usnout po proslazeném večeru.




Čtvrtek 29.7.
16. den

Navzdory předpisům

Volubilis Dnes jsme vstali zavčasu neb průvodce nám doporučil pro návštěvu Volubilisu brzké, turisty neokupované hodiny. Stanoviště taxíků bylo čtvrthodiny chůze od hotelu, nedaleko místního symbolu globalizace – McDonaldu. Na stanovišti taxíků pomalu nastával život. Drožkáři začínali shánět nové klienty a my tak hned skončili u nejbližšího z nich. Už během prvních vět jsme pochopili, že situace, které jsme se v skrytu duše obávali, nastala. Všem přítomným taxikářům se zdál počet sedmi lidí na vůz moc. Naše představa o všehoschopném marockém taxikáři rázem pozbyla své platnosti a my zkoušeje nejrůznější fígle naší dosti bídné francouzštiny jsme začali pomalu chápat, že jiná cesta než autobusem nepovede.

Autobusové nádraží bylo na opačné straně města a my se tak vraceli stejnou cestou, kterou jsme chtěli absolvovat nanejvýš taxíkem, pěšky. Před autobusovým nádražím jsme prošli ještě kolem jednoho stanoviště, odkud dle průvodce měly jezdit taxíky do ostatních částí země. Skoro bychom nechali nádraží nepovšimnuté, kdyby se nepřiřítil Alan, během, který u něj nikdo nikdy neviděl. S průpovídkou o taxikáři nabídnuvšímu cestu do Volubilisu jsme zahájili druhé kolo vyjednávání. Limitní množství šesti zákazníků na vůz však bohužel zůstalo i zde. Matesovi se po (mimo jiné) pár pokýváních hlavou podařilo cenu za dvě taxi srazit až na 400 MAD, leč i to se zdálo hodně a tak jsme odešli opět s nepořízenou.

Sotva jsme však popošli o několik metrů dál, čekal u silnice veselý mužík s nabídkou jednoho taxi pro sedm osob za cenu 350 dirhamů. S vědomím, že lepší cenu dostat nemůžeme jsme vytvořili plán, kdo kde a pod kým bude sedět. Vůz dle evropskách předpisů dimenzovaný pro maximálně pět lidí si to svištěl Mekneskými ulicemi s posádkou o tři členy bohatší. Poklidnou atmosféru jízdy, kdy nikdo neměl kolem sebe více místa než pro lehké otočení hlavou, času od času narušilo řidičovi zvolání „police“, které mělo za následek přikrytí Míši všemi možnými volnými věcmi a její následné skrytí před okem policisty. Namačkáni ve vytopeném voze, bojíce se případného odhalení mužem zákona, blížili jsme se Moulay Idriss s pocity ne nepodobnými mexickým imigrantům nelegálně překračujícím americké hranice. Kolem všech hlídek jsme projeli nezpozorováni a tak jsme mohli v klidu vystoupit v Moulay Idriss.

Na městečko samotné nám zbylo jen kolem třiceti minut a pak nás pašující taxikář převezl kousek dál do Volubilis. Toto město bývalo největším římským sídlem na africké pevnině a obydlené bylo až do osmnáctého století. Dnes už jsou z něj pouze ruiny mezi kterými čni Orfeův dům, palác Gordien či dům bezejmenného. Město mající v dobách své největší slávy ke dvaceti tisícům obyvatel je dnes stále odhalováno a stejně tak jsou odhalovány i mozaiky na kterých stojí za vidění muž jedoucí na oslu pozpátku nebo muž bojující s opicí. Udiveni architekturou jsme se po hodině prohlídky vrátili k taxi, kde už byl řidič připravený k našemu odvozu zpět do města. Cesta proběhla již podle zavedeného principu schovávání Míši před policejními hlídkami a jelikož se vše zdařilo, byli jsme vysazeni poblíž nádraží Meknes Amir.

Cestu k němu jsme si však museli vydobýt přes několik ulic a několik rozhovorů s místními usedlíky. Na vlastním nádraží jsme si poradili s jízdním řádem i s komunikací s drážní zaměstnankyní. Vybaveni lístky jsme se vrátili odpočívat na hotel. Přes důrazné doporučení řady průvodců i kamarádů ze skupiny jsem se od počátku dne snažil otestovat pravdivost tvrzení o neslučitelnosti marocké vody s průměrným evropským zažívacím systémem. Prospané odpoledne mi kromě zmeškané prohlídky místního mauzolea, golfového hřiště a uličkového labyrintu přineslo i další zkušenost s italským ibuprofenem.

S výrazně lepší náladou jsme odpoledne vyrazili na internet vytisknout letenky z Maroka a zařídit další drobnosti. Jelikož jsem skončil později než zbytek, vydal jsem se do města sám. Hned na náměstí jsem byl svědkem vystoupení hned několika krotitelů hadů a spousty dalších umělců. V ulicích vlastního tržiště bylo přehršle lidí, více než jsme doposud v Meknesi stihli potkat. Stánky, kde si zahalené muslimky kupovaly spodní prádlo střídaly pro změnu obchodníci s různými pochutinami, jako například s domácími chipsy, které jsem měl příležitost okusit. Po návratu na hotel pokračoval boj s místní vodou. Chvilková převaha střídající se po chvíli na každé straně barikády vyústila v další hodiny na lůžku. Společný večer na střeše byl tedy passé a zážitky dne budoucího pro změnu netrpělivě očekávaným tajemstvím.




Pátek 30.7.
17. den

Tisíc a jeden Arab

dav v Asilahu Předešlého dne koupené lístky nám udělaly službu hned zrána, kdy jsme po brzkém opuštění hotelu vyrazili vlakem směr Asilah. První zkušenost s marockou železnicí začala nastoupením do vlaku směr Mechra Bel Ksiri, kde nás čekal přestup na vlak s cílovou stanicí Tanger. Už v tomto spoji byly místa k sezení obsazeny před naším nástupem do vlaku a tak nás čekaly dvě hodiny ve vlaku strávené převážně ve stoje. Zde se začaly objevovat specifika marockého železničního cestování. Touha lidí postupovat zaplněnými uličkami napříč celým vlakem způsobila stejně tak častou potřebu uvolnit jim cestu a tím pádem zůstat pořád v pohybu i na palubě jedoucího stroje. Když neproudili lidé, tak se pro změnu objevil jídelní vozík akorát tak široký, aby se tam krom něj nikdo nevešel. Přes veškeré uhýbání jsme se dokodrcali až do Mechry, kde jsme vystoupili a počkali na příjezd vlaku z Rabatu, který nás měl dostat až do našeho cílového bodu. To, co nás v tom vlaku bude čekat si však nikdo z nás nedokázal představit.

Společně s námi se do přijíždějícího vlaku chystali nastoupit i všichni spolucestující, a tak vidouce z poloviny zaplněný vlak nám bylo jasné, že se zde rozhodně nedočkáme nárůstu komfortu. Nastávající zápletka začala zablokovanými dveřmi, kterými jsme se chystali nastoupit. Naše poslední naděje na nalezení místa k sezení vzala za své a my se tak museli smířit s další cestou ve stoje. Ve vnitru samotného vagónu jsme se přes marockou mládež nedostali dál, než k spojovací chodbičce mezi vagóny a tak jsme museli neustále uskakovat procházejícím lidem. Místa stále nebylo nazbyt, leč proud sezenílačných individuí rozhodně neochaboval. Od jednoho anglicky mluvícího mladíka, studenta, jsme se dozvěděli, že zdejší situace rozhodně není normální a že dnešní stav je dán pátkem, kdy se všichni sjíždějí do Asilahu na jakýsi hudební festival.

Varování před možnými zloději přišlo právě ve chvíli, kdy jsme zastavili u jedné větší stanice. Z vagónu jsme slyšeli chorály jak z fotbalového stadionu a následně do něj vtrhlo tolik lidí, že se již tak malý osobní prostor každého z nás zmenšil minimálně na polovinu. Většinu osazenstva tvořili mladíci do dvaceti let věku a ti, kteří se nestihli dostat dovnitř, jeli zavěšeni za dveře zvnějšku vlaku. Za příklad může sloužit jeden z nich, který se přinejmenším půl hodiny držel dveří, před kterými jsme stáli. Jeho klepání zpoza dveří skončilo až ve chvíli, kdy jsme zastavili před melounovým polem, kde část vlaku na skok vystoupila a ukradla si vlastní kousek ovoce.

Namačkáni ještě více než při cestě do Volubilisu jsme vyrazili dále. Marocká omladina si během tohoto úseku rozhodla vypůjčit moji Fanta láhev imported from Czech Republic a nechali ji kolovat. Takřka vypitou mi ji po letmém očním kontaktu s nimi vrátili a já čekal co se bude dít dál. Nejen kvůli tomuto incidentu, ale i za množství odpadků viditelných skrze okna vlaku, se nám místní „student“ začal omlouvat za marocká „zvířata“, za která se stydí i on. Neustálá přítomnost křiku, strkající se budoucnosti národa a loupeživé zastávky uprostřed polí nás nenechávaly na pochybách, že tuto omluvu myslí vážně. Následovalo druhé „vypůjčení“ mé lahve, která tentokrát sloužila k umytí rukou a nakradených melounů. Možná i kvůli předsudkům o zdravotním stavu marockého obyvatelstva.jsem tentokrát její návrat do mého vlastnictví vřele odmítl a ponechal ji jako dárek ze srdce Evropy.

Takřka polovinu cesty od přestupu jsme jeli s otevřenými dveřmi dostatečně kompenzujícími dusné klima uvnitř vagonu. Adventure race pro nás nakonec skončila šťastně. Ve zdraví jsme se dočkali příjezdu do Asilahu a mohli jsme si tak v klidu vydechnout, že jsme se z toho zvěřince ve zdraví dostali. Už zpoza dlouhého vlaku jsme mohli sledovat postup davu minimálně tisíce a jednoho Araba z každého vagonu směrem k místní pláži. Lehce opožděni oproti hlavnímu proudu jsme se vydali do města hledat ubytování.

Asilah Přešli jsme pláže, odpadní strouhu pláže dělící i třídu olemovanou snad všemi státními vlajkami světa. I ta česká tam byla, leč jako jediná ze všech byla natočená úplně špatně. Příchodem k medíně nám začaly starosti s hledáním ubytování. Hotely zde prakticky nebyly k nalezení a tak jsme se museli chtě nechtě vložit do rukou místních náhončích. Hned ten první, po jihozápadní Evropě známý ekomalíř malující svá díla na pytle od cementu, nám slíbil hned několik ubytování za cenu již od padesáti dirhamů. Žádná z jeho nabídek se však nakonec neukázala být dostatečně nízkou na to, abychom ji přijali a tak jsme se cestou medínou museli vypořádat s několika dalšími „lovci turistů“. Celí zoufalí jsme se rozdělili na skupinu hledající ubytování a skupinu čekající se zavazadly v kavárně. Krátce po tomto okamžiku jsme potkali Amida, který nás nakonec po dvojnásobném projití medíny a následném návratu zpět do nového města uvedl k jedné místní ženě, která se pro nás nakonec ukázala být vhodnou volbou. Spokojeni s výběrem jsme zašli pro zbytek do kavárny a nakonec se i ubytovali.

Odpoledne probíhalo na pláži. I když jsme na první pokus nevybrali tu vhodnou, druhý se nám podařil lépe a tak jsme si mohli konečně pořádně užít Atlantiku. Házejíce si tenisákem jsme se příjemně houpali na vlnách a pozvolna zapomínali na starosti, které nás dnes trápily. Poslední dnešní etapa se konala v medíně, kde jsme našli vyhlídku na noční moře.

Stejně jako desítky dalších jsme vyšplhali na hradby na jihozápadním konci medíny a pozorovali, jak město svítí vstříc nekonečným dálavám. Cestou z hradeb jsme byli svědkem, jak místní řidičské umění umožnilo jednomu vozkovi otočit své auto jen metr kratší než byla šíře uličky. Lehká procházka medínou a už jsme byli zpět na náměstí. Cestou městem jsme potkali místní obchod s alkoholem, dle vývěsního štítu obchod se zmrzlinou a hned vedle něj stojící holičství, jehož služeb jsem se po chvilce váhání rozhodl využít. Čerstvě oholen jsem se se zbytkem skupiny vrátil na byt a jal se pořádně prospat na den, který bude náš poslední společný.




Sobota 31.7.
18. den

Západ slunce nad Amerikou

přístav v Asilahu Oproti původnímu plánu jsme se rozhodli strávit v Asilahu o den navíc, takže nás dnes nic výrazně nehnalo. Po dlouhé době pořádně vyspáni rozhodli jsme se obrazit místní medínu. Malebné, modrobíle zabarvené uličky připomínající architekturu evropských přímořských měst nám daly vzpomenout, že nám Evropa přeci jenom není tolik vzdálená. Místní umělci vyzdobili některé stěny domů vlastními výtvory a tak jsme se mohli několikrát zastavit a obdivovat jejich díla. Kochání se díly atlantického umění jsme občas vystřídali za výstup na hradby, odkud se moře a veškeré okolí zdálo jako na dlani. Cestou na autobusové nádraží nás zastavil mužík s opicí, která si mě následně zvolila jako svého souputníka. Po mé včerejší zušlechťovací kůře již bylo poznat, kdo ke kterému druhu patří, a tak si mohl majitel zvířete říci tomu pravému pro příspěvek na stravné.

Po kulturním zážitku nastal čas povinností a tak jsme se vydali obstarat si lístky na zítřejší den. Autobusové nádraží jsme na první pohled skoro ani nepoznali. Jediná přepážka nám jen potvrdila, že z tohoto místa toho moc nepojede. Jediný spoj do Tetouanu jezdí v šest hodin ráno a tak jsme odcházeli vědomi si brzkého ranního vstávání. Během polední pauzy nám Alan ukázal, že po zemi nechodí jen pro parádu. Díky němu mi již netbook zní jako normální audio a ne jako Abwasserkanal, za to mu náleží nehynoucí dík.

Odpoledne jsme vyrazili na pláž. Vybrané místo ze včerejška potvrdilo svoji výhodnou pozici i dnes. Několika pobyty v oceánu strávenými házením tenisáku, zesměšňováním mé osoby a topením se navzájem jsme strávili významnou část odpoledne. Při jednom z pobytů nás proud zavedl až k odpadní stružce a my tak měli unikátní možnost pocítit vůni marockého ředidla. Chvíle na pláži se staly akorát tak dlouhými, abychom se stihli osprchovat na ubytování a vrátit se pozorovat západ slunce, který jsme původně chtěli sledovat z hradební vyhlídky. Dav stejněplánuvších turistů však pozměnil naše plány a tak jsme se vydali na hráz. Místo o poznání prázdnější, hned naproti Americe, postupně tmavlo za neustálého zacházení slunce pod obzor. Místní mladíci ještě za posledního světla skákali do vody rozlévající se mezi kameny hráze. Západ slunce si nakonec na hrázi našli i místní, a tak nám dělala společnost asi desítka Maročanů.

Sotva se slunce dostalo za obzor, zvítězil v nás zvířecí instinkt hledající potravu a následovala tedy návštěva restaurace. Dojemné loučení způsobené Alanovým proslovem zpestřovalo hodinové čekání na jídlo. Na ubytovně už jsme jen dokončili moji láhev ginu jako předzvěst zítřejšího loučení části výpravy. My budeme pokračovat už jen ve čtyřech.




Neděle 1.8.
19. den

Kdepak že ty busy jsou?

autobusové nádraží Tetouan Ještě za tmy, mnozí z nás jen po minimálním přídělu spánku, jsme se zvedli z postelí, abychom stihli jeden z našich nejranějších spojů. Naše rozlučková jízda vyrazila z Asilahu už o šesté. Po hodině jízdy nastal čas loučení se zbytkem výpravy pokračujícím přes Tanger Med až do Algecirasu a následně přes Španělsko a Itálii zpět do Prahy. S přáním všeho pěkného zbytku výpravy, vítězství Alana v souboji s gibraltarskou opicí a bezpečného přespávání na pláži jsme si ještě za polospánku podali ruce a jeli dál. Dnešním bodem zájmu byl Chefchaouen. K němu jsme se dostávali s přestupem na taxi v Tetouanu. Chefchaouen je město položené na strmých kopcích hned vedle národního parku Talassemetane.

Vzhledem k této skutečnosti byla tedy cesta na autobusové nádraží a zpět do města takovou menší náhražkou zmeškaného výstupu na Jbel Toubkal. Na nádraží nás čekalo jedno z dalších rozčarování marocké dopravy. Na svých cestách jsme zažili kdeco, ale i tak jsou zde věci, které nás dokáží překvapit znova a znova. Na nádraží v Chefchaouenu jsme rychle zjistili, že všechny autobusy jedoucí použitelným směrem jsou buď vyprodané nebo jedou v čase již zmeškaném či naprosto šibeničním, takže nám po srovnání všech alternativ zbylo neplánované setrvání ve městě do dne následujícího.

Vyvstaly nám tedy nové záležitosti k řešení, zejména kde přespat. Jako tradičně jsme se vydali hledat místní medínu, ke které jsme se museli vyškrábat přes kopec mající sklon červené sjezdovky v Rokytnici nad Jizerou. Ve vlastní medíně proběhlo hledání vcelku rychle, hned první hotel se stal naším sídlem i proto, že se nám podařilo osekat cenu o deset dirhamů. Po dlouhé době v hotelu s evropským toaletním standardem a teplou sprchou k tomu.

Jako již tradičně jsme nedlouho po vybalení vyrazili do města pátrat po tom, co do něj vede tolik turistů. Takovou koncentraci západně vyhlížejících lidí jsme v Maroku ještě nepotkali. Modrobílými uličkami podobnými těm v Asilahu jsme se proplétali medínou, která nás nejednou překvapila slepým koncem svého bludiště. Po několika pokusech jsme se dostali až na hlavní náměstí. K němu se sbíhaly cesty snad ze všech světových směrů. Koncentrace restaurací, stánků se suvenýry společně s přítomností kasbahu (v tomto případě hradbami obklopeného parku s několika muzei v něm) nás opět trochu přibrzdila v pouti po městě. Po chvilce setrvání jsme se však opět vydali do pohybu hledajíce vodopády Ras El-Maa.

Chefchaouen Vodopády jsme našli kousek za městem a jak se ukázalo, tvořily možná větší centrum společenského života než samotné náměstí. Kaskády vodopádů zhruba metr a půl vysokých celému městu sloužily jako koupaliště, prádelna, místo k relaxaci či jako improvizované fotbalové hřiště. My jsme se u nich jen zastavili, a tak jsme mohli pozorovat trhovce, který si v nich chladil nápoje či našeho spolucestujícího z taxi, který v nich ztratil něco, co z dálky vypadalo jako mobilní telefon. Několik Maročanů, dost možná i jemu neznámých, se mu jeho ztracený aparát snažilo v jezírku najít, leč voda nebyla z nejteplejších, a tak v hledání po chvilce přestali. Nás tak nic nedrželo v cestě na druhý břeh.

Ze dvou cest, které se nám naskýtaly, jsme místo cesty do národního parku zvolili výstup k jedné z místních mešit. Zprvu mírné stoupání po silnici vystřídal výstup kolem v půli cesty ležícího hřbitova, a potom skoro až horolezení k vlastní mešitě. Při pohledu z ní před námi leželo město v celé své kráse a my tak mohli vidět, jak se jeho uličky vinou vzhůru jak réva ve vinohradu. Cestou z kopce jsme odmítli pozvání místního na čaj a návštěvu pole s marihuanou. Nabídka nás jen utvrdila v postřezích přečtených v průvodci, že okolí zdejšího města je jedno z hlavních pěstitelských center této plodiny v Maroku. Ostatně to může člověk vytušit i z neustálých nabídek haše vycházejících z úst místních mužů napříč věkovým spektrem. My jsme veškeré nabídky odmítli, a tak jsme se mohli hašeprostí vrátit na hotel.

Nečekaně vysoká teplota společně se spánkovým deficitem vyústila v to, že jsem se druhé etapy poznávání města zúčastnil pouze ve své vlastní společnosti. Uličky v noci byly ještě neodhadnutelnější než ve dne a tak jsem se vydával místy, kudy jsem ani jít nechtěl. Kolikrát sám v srdci města jsem však vždy trefil do místa určení a tak jsem se stihnul vrátit na hotel ještě před tím, než zbytek dokoukal film Zvláštní dny. Poté už nastal jen čas ke spaní a přípravě na následující den, který by měl být v ideálním případě přeplněn cestováním.




Pondělí 2.8.
20. den

Půl tuctu veletuctů kilometrů dlouhá cesta

autobus Oproti plánu pořád ještě v Chefchaouenu nám ráno zbyl čas na ještě jednu hodinovou procházku po městě. I přes celkem malé rozměry medíny se nám pořád dařilo nacházet nové uličky a ztrácet se v nich. Žádné nové překvapení jsme v nich však nenašli a tak jsme si jen skočili na hotel pro zavazadla a šli na autobusové nádraží, chytit náš spoj do Sidi Kacem. Cesta z kopce šla o poznání svižněji než stejná cesta opačným směrem dne předchozího, a tak jsme měli na nádraží dost času najít si volné místo.

Po pár minutách v autobuse nám však došlo, že setrvání v něm nemusí být taková výhra, jak to mohlo na první pohled vypadat. Interiér vozu měl teplotu ještě o několik desítek stupňů vyšší než už tak tropický exteriér a tak jsme se mohli vzájemně pozorovat, jak na nás přestává být suchá i ta poslední nit. Nejvýraznějším příkladem byl Mates, jehož zpočátku světle modrá košile měla po několika minutách pobytu barvu takřka černou. Neplánovaný pobyt v sauně prodlužovali turisté, co se nemohli rozhodnout, zda chtějí jet nebo ne, a tak jsme si museli počkat o čtvrt hodiny navíc na jízdu, která nás průvanem z otevřených oken alespoň trochu oprostila od úmorného vedra. Cesta samotná již proběhla bez výrazných komplikací.

O tom, že věci mohou občas vycházet i v náš prospěch svědčil příjezd do Sidi Kacem, kde už stál nastartovaný autobus do Meknese. Po chvíli váhání, nakolik je pro nás důležité, zda pojedeme do Meknese nebo Fesu, jsme se rozhodli využít jeho pohodlí a odjet. Cesta opět nebyla ničím zajímavá, až na krátký pokec s jedním z místních a taky naší zkušeností s marockou směnkou. Prodejce lístků, který neměl na vrácení nám rubopisem popsal jeden z lístků a nám trvalo skoro až do příjezdu do Meknese, než jsme pochopili, že u něj máme dlužnou částku tímto lístkem reklamovat.

Poučeni cennou radou jsme dorazili do města, kde jsme se dvě hodiny procházeli po městě, a poté se vrátili na nádraží. Autobus nás měl dovézt až do Er Rashidie. To, že se tak skutečně stalo, se potvrdilo příjezdem na autobusové nádraží před pátou ranní. Zde si nás ihned odchytl náhončí taxikářů, který nás po hodince domlouvání a čekání předal řidiči, který nás dovezl do Rissani a tam nás předal dalšímu. Jízda terénním automobilem přes hamády patřila k tomu lepšímu, co jsme v marocké dopravě zažili a tak jsme nakonec asi v osm ráno, po 700 kilometrech cesty, skončili vedle písečných dun v Erg Chebbi.




Úterý 3.8.
21. den

Sahaře na dosah

Erg Chebbi Ihned po příjezdu do hotelu Auberge Lahmada se nás chopil typický „modrý člověk“, který se nám představil jako Moubarrak. Ihned po prvním kontaktu s ním nám bylo jasné, jak to vlastně s berbery je. Moubarrak byl příkladem bezstarostného člověka, který všechny naše konkrétnější dotazy odbýval stylem: „no hurry like ferrari“. Přes uvítací sklenku čaje jsme se však nakonec k „obchodu dostali“. Z nabízených variant cesty na hrbu velblouda jsme si vybrali jednu ze středně dlouhých. Jakmile byl program dne stanoven, dozvěděli jsme se, jak se naše jména píší v arabštině, a že Pavel v tomto jazyce tropí potíže.

Před začátkem karavany naplánovaným na 19:30 jsme měli moře času, a tak jsme dostali pokoj na strávení volného času. Ihned za hotelem se rozprostíraly písečné duny, které jsme ve dvou etapách navštívili. Teplý vzduch a ještě teplejší písek tvořily kombinaci vylučující dlouhodobější pobyt v dunách tohoto výběžku Sahary, a to nám místní tvrdili, že letos je neobvykle chladné léto. Ostatně k večeru bylo stejně naplánováno jejich důkladnější prozkoumání, a tak nebylo kam spěchat. Odpoledne pobíhalo střídavými pobyty na ubikaci a krátkými exkurzemi po okolí.

V okolí hotelu bylo velbloudí stanoviště, zahrady i berberská vesnice. Při procházce kolem ní jsme potkali jednoho berbera v ní žijícího a prodávajícího umělecké předměty ze zkamenělin v poušti nalezených. Při opětovném balení svých výrobků do novin jsme si všimli zmuchlaného kusu papíru pocházejícího z nějakého českého časopisu. Několik set kilometrů od domova se tak setkal český papír s několik milionů let starým šnekem. Sotva jsme se zvedli, už jsme viděli, jak se k nám blíží písečná bouře. Naše putování Marokem tak opět provázely povětrnostní jevy pro dané období výjimečné. Chvílemi jsme přes písek téměř ani neviděli druhou budovu hotelu a nějaký berber dokonce začal vzývat svoje božstva k ukončení této divočiny. Možná i kvůli němu bouře netrvala dlouho, a tak jsme se mohli vydat takřka včas na cestu.

velbloudi Naše skupinka se krom naší čtyřhlavé části skládala i ze dvou Španělů, dvou Belgičanů (pouze odhad), a taky sedmi jihočeských studentů. Výprava česky švitořící mládeže vzdáleně připomínající Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic při svém putování na konec světa se vydala na cesty. I přes značně nestabilní vstávání korábu pouště nikdo nespadl dolů. Naši velbloudi mnou familiárně pojmenovaní Hvězdička, Venuše, Větrník a Hajabusa se kolíbali na konci voje první české velbloudí jízdy. Neustále kálící procesí zvířat nás postupně vedlo přes kamení a písečné duny až do pouštního kempu.

Kemp čítající asi tři stany a pět koberců se stal naším nočním útočištěm. Uprostřed pouště, beze světla jsme mohli tak akorát pozorovat noční oblohu, která nám i přes počáteční zamračené počasí dopřála pohled na hvězdy. Po dvaceti minutách berberského času, ekvivalentu devadesáti minut času všude jinde po světě, se naši hostitelé jali přinášet plynové bomby, které posléze rovnou zapalovali. Tento nebezpečný zdroj světla nám odhalil, že už se velmi pozvolna chystá večeře. Moment natolik známý pro místní smečku koček byl pro ně impulsem k čím dál tím odvážnějšímu kontaktu s cestovateli. Nehledě na kočky se po další prodlevě na dva improvizované stoly krom 4 lamp vyrobených Saharou postupně snesly i tři velké mísy plné tadjinu a několik táců melounů. Večeře byla tím jediným, co většinu z nás donutilo ještě neusnout, a tak po ní už nebylo s čím váhat. Chladnoucí vzduch a chybějící deky byly důvodem k tomu, aby jeden z jihočechů substituoval funkci deky ubrusem, umaštěným od tadjinu a ulepeným od melounu. My ostatní jsme bezděky bez deky usínali na kobercích obklopeni horami písku.




Středa 4.8.
22. den

V sandálech tam, kam ani osli nechodí

Todra Přes noc se na kobercích vytvořil sypký povlak, takže jsme nový den přivítali více či méně olepeni zrnky písku. Za dunami se pomalu začalo vynořovat slunce. První východ slunce na poušti netrval dlouho a my se vydali na cestu zpět do tábora. S novými velbloudy pod zadky jsme překonávali dunu za dunou a i přes několikanásobné rozvázání karavany jsme ve zdraví došli zpět do hotelu.

V jídelně už na nás čekala snídaně, u které jsme se už pomalu mohli dohadovat, jakým způsobem se dostaneme zpět do civilizace. Hotel naštěstí nabízel vlastní dopravu, o které nám Moubarrak řekl, že má vyrazit dvacet minut po snídani. S vidinou dvou hodin volna jsme tedy splnili dle uvážení svoje hygienické potřeby a stejně nám zbylo moře času na čekání. Po době vysoce přesahující avizovaných dvacet minut přijel za brány našeho opevnění obstarožní Mercedes. To, proč nejdřív čeká několik minut za hradbami, aby následně mohl čekat několik minut uvnitř hradeb, jsme se nedozvěděli. Jako obvykle se do vozu naskládal neevropsky vysoký počet osob. Celá naše včerejší karavana tak vystřídala způsob dopravy a vracela se do města. Ve voze jsme byli dokonce svědky fungování marocké pošty, kde řidič 20 metrů za domem vyhodil z okna blok, přičemž troubením a řvaním zároveň dával adresátovi najevo, ať si vybere schránku. Cestou jsem se dozvěděl, jací jsou berbeři obchodníci. I když se to na první pohled nezdá, jsou schopni nic netušícího turistu, nechtějícího využít jejich služeb poslat skrz rozpálenou poušť, hledat si jiného hostitele, alespoň co mi španělský mladík vypověděl. Ušetřeni podobného zážitku jsme se po cestě přes hamádu dostali do Rissani.

Řidič Mercedesu si byl od počátku vědom neslučitelnosti počtu převážených osob s typem svého řidičského oprávnění, a tak nás protáhl těmi nejzapadlejšími uličkami ve snaze vyhnout se policejní kontrole. My jsme tak mohli vidět řeku, kde odpadky dokonale vytěsnily vodu, místní truhlárnu i omladinu zkoušející jízdu na skateboardu. Přes několikanásobnou snahu řidiče vysadit nás dost daleko od policejních kontrol, avšak také dost daleko od autobusového nádraží, jsme po vítězných debatách výše zmíněného Španěla nakonec byli vysazeni relativně v centru města. Tam se od nás oddělila česká sedmička mířící do Fesu, a následně jsme se i se zbytkem karavany jali hledat způsob, jak se dostat do Tineghiru.

Naše mezinárodní ekipa po chvilce narazila na stanoviště taxi. Stejně jako během studené války byl i teď náš postoj rozdělen mezi západní touhu po komfortu a východní snahu uškudlit dirham za každou cenu. Čtveřice západních tedy odjela taxíkem a my jsme začali přemlouvat šéfa stanoviště, aby nám našel vůz do Erfoudu. Štěstěna tentokrát stála na naší straně a boss nám našel Tineghirského taxikáře vracejícího se domů, který nám nabídl cenu o 30 procent na osobu nižší, než měla o pět minut dříve odjíždějící skupinka. Radost z brzkého odjezdu trošku zkalil fakt, že jsem si uvědomil ztrátu svých brýlí v předchozím vozidle. Cestujíce ve čtyřech za cenu šesti jsme ukrajovali kilometr za kilometrem cestu do Tineghiru. Cestou k nám přistoupili další dva pasažéři, ale přesto jsme celkem pohodlně dojeli do centra Tineghiru, kde jsme rádi z taxi vystoupili. Každodenní starost s ubytováním byla dnes vyřešena neobvykle rychle za neobvykle nízkou cenu v hotelu Elfath. Na pokoji jsme nechali zdravotně indisponovanou Ivet a v čistě pánském složení jsme vyrazili odchytit nějaké taxi do Gorge du Todra. Taxi jsme našli o poznání pomaleji než pokoj. Odměnou nám byla slušná cena za odvoz ve výši 7 dirhamů.

Z taxi jsme vystoupili ve stínu o několik set metrů výše se tyčících skal. Srdnatě jsme se drali proti proudu řeky, turistů a automobilů. Rodinky s dětmi tábořící na ostrůvcích uprostřed říčky grilovaly špízy, stovky lidí jen tak zevlujících na březích tvořily neproniknutelnou změť, které se dalo vyhnout jen chůzí korytem. Všechny problémy skončily s koncem cesty. Vodou poničená silnice pokračující už jen jako kamenité koryto znamenala stopku pro čekající vozidla a i pro pěší, kteří si nechtěli ničit žabky chůzí po šutrech. Už o poznání osamělejší jsme stoupali místy, kudy v zimním období protéká mohutný tok a dnes tam teče pouze metr a půl široká stružka. Obklopeni balvany a políčky se zeleninou jsme na cestě vzhůru potkali i pár tůní vhodných ke koupání. Na mostu přes řeku jsme udělali čelem vzad a s vědomím, že asfaltka stejně nic nového nepřinese jsme se vrátili do tůně. Přírodní whirlpool nabízel relax, trenkystrhující zážitky i možnost udělat až tři tempa. Umyti horskou bystřinou jsme se vydali na asfaltku vrátit se na rozcestí soutěsek. S mokrými zadky jsme míjeli projíždějící automobily i skupinky turistů doufajíce, že při pohledu na nás nebudou hledat příčinu mokrých kalhot v inkontinenci.

Druhá část naší pouti vedla vzhůru k horským hřebenům. Po cestě, kudy místní vozí na oslech zboží, jsme postupovali vpřed. Pohled na skály, k jejichž vrcholům jsme se blížili, byl nejednou důvodem k fotografické zastávce. Přes několik zaškobrtnutí o všudypřítomné kameny či napíchnutí na trnitou vegetaci jsme se postupně dostali až na vrchol. Pohled dolů nám naplno ukázal převýšení, které jsme touto cestou zdolali. Ač bez vlajky, zato s ostrými poryvy vysokohorského föhnu jsme udělali vrcholové foto a pomalu jsme začali přemýšlet kudy zpět.

Todra Favoritem byla cestička vedoucí druhým údolím. Zprvu pohodlná procházka po volně se svažující rovince byla nahrazena strmým slalomem mezi kamením. Cesta se postupně ztrácela a když jsme po zralé úvaze dospěli k závěru, že cesta dolů nemůže vést nahoru, ztratili jsme ji úplně. V místech, kde už ani osli pytle nevozí a jediným větším živočichem je horská koza, jsme postupovali vstříc osudu, bez jakéhokoliv náznaku, zda jdeme dobře. To vše s minimem vody, tak jako měla kdysi vojska generála Rommela. Skákajíce po kamenech v obuvi, za kterou by nás Reinhold Messner nepochválil – v sandálech – jsme postupně sestupovali ke korytu toho času vyschlého toku. Popícháni, odřeni a někteří i s krvavým sandálem jsme došli na konec toho, čemu jsme říkali stezka. Při pohledu do třicetimetrové díry nám bylo jasné, že toto by bylo moc i na kamzíka, a tak jsme začali hledat obchvat. Co naplat, jedinou možností zůstalo slézt vyschlý vodopád. Skrze skalní průrvy bez jakéhokoliv vybavení (kromě fotografického) jsme slezli dolů a o kousek dál našli něco, co by nazvalo stezkou i více lidí než naše trojice. Podél ní jsme konečně potkali člověka, a tak jsme uvěřili, že se dostaneme do vesnice, ležící před námi.

Stezka nás nakonec dovedla k zahradám. Políčka se měnila v stromy a ty zhoustly až v bujný sad. Zatímco já s Matesem jsme ochutnali místní víno, Honza narazil při cestě vpřed na majitele zahrady. Konverzace typu:
H: „Nous cherchons le route.“
M: „ (…) figue.“
H: „Oui, magnifique.“
M: „Figue.“
nás nejenom že přesvědčila o tom, že na nás majitel zahrady nezavolá policii, ale také nám přinesl ochutnávku marockých fíků. Majitel nás také nasměroval na silnici. Cestu skrz porost jsme raději zaměnili za slezení třímetrové zdi. O tom, že to nemusela být ta pravá volba, nás přesvědčil Mates, který zařval „do prdele“ zhruba půl vteřiny poté, co strčil ruku do vosího hnízda. Přes tuto menší hmyzí komplikaci jsme se vydali přes zahrádku dál, až jsme narazili na řeku, kterou jsme bez obtíží přebrodili. V zahradách stojící zeď ovšem vyvolávala otázku, kudy se dostat na silnici. Na první pokus jsme vlezli na zahrádku rodinného domku. Pohled do kuchyně zapříčiněný spolehnutím se na pravou stranu vyvolal náš pohyb doleva. Zahrádka se postupně rozrůstala a my se do ní nořili hlouběji a hlouběji. Postup byl však opět ukončen, tentokráte skálou. Tuto jsme museli překonat opět směrem nahoru, a tak jsme jen čekali na Honzu, jak si s ní poradí. Výkřik: „jsem nahoře, ale je tu kaktus“ nás nechal chvíli napnutými, co se bude dít, ale po chvíli Honza překonal vegetaci a já mohl lézt nahoru. Sotva jsem zdolal překážku viděl jsem Honzu jak na hranici diskutuje s trojicí postarších Arabů.Výsledkem tohoto rozhovoru bylo hned několik faktů: dostali jsme se na silnici, cesta na silnici vedla asi deset metrů od nás a minimálně tři Arabové si musejí myslet, že jsou Češi úplná hovada. Naše túra po hřebenech tedy byla u konce.

Navzdory predikci Lonely Planet o délce trvání cesty tři hodiny, navzdory sandálům – netypické to vysokohorské obuvi, dokonce i navzdory pichlavým opunciím jsme se již za dvě hodiny dostali na cestu, kde jsme jen doufali, že chytneme nějaké taxi. Po osmé hodině to měl být celkem problém a ze začátku také byl. S vidinou půlhodinového čekání na jednoho řidiče, který zrovna odjel, jsme si šli koupit pití. Zatímco jsem místnímu zoufalému hoteliérovi vyměňoval své ráno nabyté dirhamy zpět za eura, kluci chytli taxi. Opět v sedmi, zato jen za 6 dirhamů nás zavezlo až takřka před hotel. První soutěska nás překvapila. Co udělá ta druhá, na to si počkáme do zítra.




Čtvrtek 5.8.
23. den

Obklopeni ovocem

Dades Zážitky ze Gorges du Todra nás neodradily od návštěvy další soutěsky, tentokráte Gorge du Dades. Vzbuzeni nálety mušího komanda jsme za pozdního rána nejdříve vyrazili najít čas odjezdu místní linky do Boumalne Dades, odkud jsme plánovali postupovat dále do soutěsky. Informace podaná obsluhou přepážky nám dala dostatek času k obstarání snídaně. Posilněni banány jsme se o půl dvanácté dostali do autobusu a odjeli o zhruba padesát kilometrů dál.

V Boumalne nás ihned odchytil anglicky mluvící mladík, kterého jsme chtěli po předchozích negativních zkušenostech ignorovat, ale nakonec jsme dospěli k závěru, že bychom mohli jeho nabídky využít a ubytovat se v jím nabízeném hotelu. Taxi nás posléze dovezlo do Cascade Dades. Místo ležící mezi skalisky táhnoucími se desítky kilometrů na sever se stalo naší dnešní noclehárnou. S dalším prezidentským jmenovcem, tentokrát s Husajnem, jsme probrali možnosti obhlídky okolí. Přestože se v údolí z logiky věci těžko dá ztratit či pominout něco vysoce zajímavého, rozhodli jsme se dát ještě šanci všem našim tištěným průvodcům a odmítnout tak nabídku průvodce živého.Všechna naše snaha najít alespoň základní plánek okolí skončila nezdarem a tak jsme vyrazili obtěžkáni nevědomostí jakékoliv vytyčené trasy. Problémy s blouděním údolím ještě ve dveřích hotelu vyřešil již zmíněný mladík, který nám dohodil průvodce za sto dirhamů. Zvažujíce implicitní i explicitní náklady spojené s nájmem či odmítnutím okolíznalého klučíka jsme nakonec zvolili variantu eliminující možnost ztracení.

V pěti jsme tedy vyšli z hotelu poznat krásy zdejšího kaňonu. Po několika desítkách metrů jsme se ocitli uprostřed pásu zeleně. Letmým zkoumáním jsem odhalili několik druhů plodin, které jsme před tím viděli jen na stáncích marockých trhovců. Kukuřičnými poli jsme se prodírali snad deset minut než jsme konečně uslyšeli zurčení řeky. Přes několik posledních stromků jsme nakonec stanuli nohou v prohřátě vodě.

Tok několikanásobně vodnatější než včerejší stružka v soutěsce Todra jsme brodili každých deset metrů, podle toho jestli se chtěl klučina brodit bahnem nebo pro změnu šlapat vodou. Po břehu i korytem jsme se pomalu blížili skalní soutěsce. Mezi skalními stěnami se proud klikatil od jedné strany soutěsky ke druhé a tvořil tak síť ostrůvků, které sloužily jako rekreační centrum místních. Pochodujíce proti proudu jsme hledali místo dost hluboké na koupel. Tu si ostatně vyzkoušel Honza, když ještě oblečen utopil sebe a takřka i svůj fotoaparát. Kromě tohoto jsme měli i pár dalších vytipovaných postů, ale průvodce šel pořád dál, až jsme najednou nebyli u řeky, ale opět v nějaké zahradě. Ani tam jsme ale nezůstali dlouho. Chlapec během okamžiku natrhal pár fíků, které jsme pomalu ani nestačili dojíst a už jsme stoupali na silnici, kde nám nabízel zastavení taxi. Lačni koupele jsme se s ním dohodli na ukončení jeho mise a zanechání nás svému osudu.

Dades Chlapec vyrazil směr hotel a my zase zpět k našemu vyvolenému kameni. Hloubka zde byla tak akorát, abychom ještě odolali dravému proudu táhnoucímu nás pryč. Čvachtání ve vodě však nemohlo trvat věčně a proto jsme s příchodem marocké rodinky vyrazili zpět do hotelu. Cestu po silnici jsme odhadli na tři kilometry, což nám následně patníky podél cesty potvrdily. Pěší túra po asfaltové tepně údolí nám umožnila vidět alespoň část našeho předchozího putování přírodou z trošku jiné perspektivy. Pohled na plantáže seshora umocnil naše dojmy získané procházkou jejích útrobami. Opravdu se rozprostíraly kam jen oko dohlédne. Cestou do hotelu jsme také uslyšeli schované vodopády. Tím se nám objevil další bod naší trasy údolím. Jen co jsme vyložili Ivet na hotelu, vyrazili jsme k už naleznuté cestě dolů.

Stejně jako dne předchozího jsme i dnes slézali do několik desítek metrů hluboké rokle. Kameny nám pod nohami klouzaly o poznání méně než včera a proto jsme k prvnímu vodopádu přilezli už po pár minutkách cesty. Voda padající z výšky kolem čtyř metrů se tříštila o kamení a my jen obdivovali krásy místa, o kterém nám v hotelu mnoho neřekli. Vodopád zde nebyl jenom jeden, nýbrž měl o několik metrů dál svého o trochu většího bratříčka. U paty vodopádů jsme si stihli všimnout zákazu sprchování, který jsem předtím nevědouc o něm porušil, a taky svastikou doplněného arabského textu. Cesta dál pokračovala už jen do zahrad. Najednou zde přibylo prostoru a společenského života. Místní ženy si sem chodily asi nabrat vodu a chlapci si zde zase hráli. My jsme však už měli náš hotel skoro nad hlavou a proto jsme se rozhodli vystoupat přes zahrady zpátky na silnici. Na ní jsme se dostali patnáct metrů od hotelu a nakonec jsme si mohli v duchu říci, že jsme si nevybrali špatně umístěné ubytování. V hotelu jsme potkali našeho průvodce smějícímu se na nás, snad jako znamení, že se těší z našeho úspěšného návratu.




Pátek 6.8.
24. den

Kde je?

Ouarzazate Typický denní koloběh vstávání, balení a opuštění hotelu byl dnes narušen snídaní připravenou personálem hotelu. Obvyklá marocká kombinace chléb, marmeláda, čaj a veselá kráva byla dnes ozvláštněna i miskou s medem. Posilněni desítkami kalorií jsme zaplatili a počkali na taxi do Boumalne. Stejně luxusně jako nedávno v Sidi Kacem probíhal přestup na autobus i dnes. Taxík nás vysadil jen pár metrů od stojícího autobusu, a tak nám stačilo jen ujít pár kroků, zaplatit, naložit zavazadla a sednout si. Autobus se rozjel a v ten samý okamžik se postavil vousatý děda, který postupně začal pouštět nějaké náboženské texty a posléze prodávat mentolovou mast a nějaký druh parfému. Nedlouho po tom přišel kruciální okamžik dne.

Ivet hledě do kabelky vykřikla: „Nemám mobil“. Záležitost o řád dražší než ztráta mých brýlí nás obrazně hodila do hluboké vody. Ihned jsme začali vymýšlet možné varianty postupu. Z nich vítězně vyšla ta doporučující vystoupení v El Kelaa des Mgouna a zavolání do hotelu, na který jsme měli číslo z vizitky, kterou jsme dostali předchozího dne. Experiment s telefonickým rozhovorem vyšel tak napůl. Díky pomoci místního prodavače jsme se sice dovolali do hotelu, ale kvůli špatnému stavu jednoho ze dvou použitých aparátů byl rozhovor stejně snadný jako ten v první řadě na koncertu Metallicy. „Co nevyřešil telefon, to vyřeší osobní konfrontace“, zhruba toto jsme si řekli po ne zcela přesvědčivém tvrzení, že se v hotelu nic nenašlo.

Nezbývalo nám tedy nic jiného, než si vzít taxi a vrátit se 25 km zpět do Boumalne. Zde jsme na autobusovém nádraží našli Husajna, se kterým jsme celou situaci probrali a následně poslouchali, jak sám zavolal do hotelu a probral situaci o poznání plynnějším jazykem než my. Po ukončení rozhovoru jsme se dozvěděli, že se telefon našel. Společně s Ivet a Honzou tedy jel nazpátek do hotelu pro telefon. Já s Matesem jsme zůstali hlídat zavazadla. Během této doby se mi dvojice marockých dívek, kterým já hádal po dvanácti letech a Mates ještě o dva roky více, vysmála nejdříve za šedinu ve vlasech a poté i za div moderní techniky období 10 let zpátky – mobilní telefon typu Nokia 3330. Nedlouho po jejich odchodu přijela naše trojice hledačů přístroje o poznání modernějšího se zprávou o průběhu hledání v hotelu.

Ještě na náměstí povzbudivě znějící zpráva: „Ano, našel se“ byla vystřídána jinou: „Nikde tam nebyl“. Po vylíčení způsobu hledání zahrnující naprostou demontáž pokoje, prohledávání odpadků i seřvání všech pracovníků hotelu Husajnem nám nezbylo nic jiného než pokračovat v cestě. S Husajnovým ujištěním, že pokud se cokoliv najde, tak že nám zavolá jsme se rozhodli počkat na další autobus do Ouarzazate. Během čekání se Husajn začal dopodrobna zajímat o Ivetin rodinný život. Pravděpodobně jí tak chtěl vynahradit ztrátu mobilního telefonu nabídkou manželství. Autobus však přijel dříve, než se stačil vyslovit, takže nám Ivet zůstala neudána.

V autobuse jsme opět potkali prodejce všemožných tovarů a následně celou cestu poslouchali Honzovy nářky na hlasitost zdejší hudební produkce. V Ouarzazate jsme začerstva koupili lístky do Marakéše a po několikanásobném váhání, kde je vlastně centrum, jsme se nakonec i ubytovali v hotelu El-Salaam. Už za pozdního odpoledne jsme se vydali do města.
První pořádnou zastávkou byl na naší cestě Marokem premiérový supermarket evropského stylu, kde zdejší obsluha dokonce prodávala i alkohol, ovšem pečivo, ovoce a zelenina nebyly k nalezení. Poté jsme se přes místní tržnici prošli až do jedné ze zdejších dominant, do kasbahu. Tou dobou již zavřená tvrz nás nutila chodit okolo zavřených vstupů, až jsme potkali jednoho domorodce, který se nabídl, že nás provede soukromou částí kasbahu.
Prohlídka zaměřená do značné míry prodejně nás však seznámila i s mnoha taji zdejší kultury a historii. Procházejíce uličkami jsme mohli sledovat, jak zde v průběhu věků vedle sebe žili Arabové, židé i příslušníci všech zdejších kmenů. Poté jsme se dostali do stánku jednoho z místních umělců. Jeho jméno jsem již zapomněl, nicméně to jak nám ukázal různé způsoby uvázání marockého šátku, různé touaregské šperky a dokonce i ukázku hudby signifikantní pro tento region ve mně zůstane nadosmrti. Během rozhovoru s ním a naším průvodcem jsme se dostali k mnoha zajímavým poznatkům mezi nimiž stojí za zmínku přejmenování Matesa na Matyáš Muhammad Kuskus.

Naše další pouť uličkami nás zavedla do židovského muzea, kde jsme viděli mimo jiné i několik rekvizit z hollywoodských trháků jako byl například Gladiátor. Prohlídka poté pokračovala již jen chvíli a my se tak dostali skoro na místo, kde jsme do kasbahu vstupovali. Tento noční zážitek nám alespoň trochu napravil pošramocený den a my se mohli vrátit nočními ulicemi do tržnice, kde jsme jen koupili věci na snídani a šli zpět do hotelu. Večeře na střeše za svitu čelovky ukončila náš dnešní boj s osudem a my tak mohli jít do postele. Zítra nás již čeká Marakéš, poslední město našeho marockého putování.




Sobota 7.8.
25. den

Poslední cesta

Ouarzazate, studia Tak jako máme my svůj Barrandov, i Maroko má své proslulé ateliéry v okolí města Ouarzazate. Právě filmovému prostředí jsme se rozhodli zasvětit dnešní den. Jen co jsme se vykopali z pokoje, už naše kroky směřovaly do filmového muzea ležícího naproti kasbahu. Za příjemné vstupné 15 dirhamů jsme byli provedeni kulisami několika nám nepříliš známých filmů. Tvorba s náboženskou tématikou nepatří mezi naši oblíbenou, a tak jsme byli rádi, když se později přešlo k hollywoodské produkci. Prohlídku završila návštěva kostymérny a také místnosti plné aparátů nezbytných pro vlastní natáčení. Také jsme zde objevili, že je leckterá postava na filmových hieroglyfech zobrazena v anatomicky nemožné pozici, alespoň pokud se jí snažím napodobit já. Okruh celým muzeem trval lehce přes půl hodiny, a tak nám zbyl čas navštívit filmová studia Atlas.

Taxi nás zavezlo na druhý konec města a tam už jsme mohli z dálky vidět sochy egyptských strážců hrobek. Před branami studia jsme zjistili, že zde není žádná studentská sleva, a protože jsem bandě před odjezdem slíbil, že cena rozhodně nebude 50 dirhamů za jednoho, rozhodl jsem se zorganizovat skupinovou slevu. Svojí kulhající francouzštinou a poté i o trošku lepší angličtinou jsem oslovil dvě po sobě přicházející rodinky a nabídl jim možnost pěkné slevy na vstupném. Jelikož řeč peněz platí na celém světě, ani mi nepotřebovali moc rozumět a už jsme stáli všichni v recepci hotelu a vyjednávali zvýhodněné vstupné. Úspora patnácti dirhamů na osobu nám notně zvedla náladu, a tak jsme mohli po chvilce čekání na průvodce vstoupit do srdce zdejších ateliérů. Postupem času jsme viděli kulisy filmů jako byly Honba ze klenotem Nilu, Kundun, Gladiátor, Umučení Krista, Mumie se vrací či několik filmů o Asterixovi a mohli jsme se tak těšit, jak si některý z těchto filmů pustíme a budeme v něm hledat místa, na kterých jsme se pohybovali. Prohlídka areálu trvala opět kolem půl hodiny, takže když nás další taxi přivezlo zpět do města, měli jsme ještě dost času na pohodlné poobědvání na náměstí.

Nasyceni a napojeni jsme se již mohli vydat na autobusové nádraží. Cesta na něj uběhla nad očekávání rychle, takže nám zbývala ještě hodina času do odjezdu autobusu. V autobusu bylo již tradičně vedro, takže nás vidina pěti hodin v něm strávených vůbec netěšila. Odměnou za veškerá příkoří nám však byla jízda po serpentinách a zejména sledování krajiny vedle nás. Cestou z Ouarzazate do Marakéše autobus vyšplhal až do 2260 metrů nad mořem, aby mohl sjet o 1800 metrů níže. Krajina se nám měnila před očima a tak se najednou z písečné placky z okolí Ouarzazate stalo pohoří mocně se tyčící do oblak. Možná dokonce i oblaka propíchlo, neboť se nám opět poštěstilo a v nejsušším měsíci v roce nám zde opět pršelo. Největší nápor srážkového mračna naštěstí přestal před Marakéšem, takže nás mohl Honza zavést do jím již jednou vyzkoušeného hotelu.

Cesta středem města nám opět dala vzpomenout, že je v Maroku občas tolik lidí, že přes ně není takřka nic jiného vidět. To můžu ostatně potvrdit z vlastní zkušenosti, neboť po ubytování jsme se šli podívat do na náměstí ležící tržnice. Z dálky nebylo přes lidi vidět jakýkoliv stánek. Když jsme přišli blíže, už jsme zpozorovali tradiční stánky s pomerančovým džusem, a tak jsme neodolali a okusili jej. Procházejíce dál jsme potkali mnoho prodavačů snažících se přitáhnou nás ke svému stánku. Vyslechnout prosbu každého z nich, nedostali bychom se vůbec nikam a proto jsme jejich žádosti bez mrknutí oka přešli. Ostatně dnes ještě nebylo kam spěchat. Následující den strávíme v Marakéši celý a proto jsme tedy dnešní procházku příliš neprotahovali, abychom měli dost sil na zítřejší náročný den, poslední celý v Maroku.




Neděle 8.8.
26. den

Zaplaveni džusem

Marakéš Okouzleni nočním Marakéšem, rozhodli jsme se dnes vstát časně, abychom stihli město celé projít. Jediným háčkem byla úschova zavazadel. Tu jsme s pomocí našeho hoteliéra vyřešili zanecháním našich zavazadel v hotelu CTM. Poté jsme se již mohli naplno vrhnout do prozkoumávání okolí. Průvodce nám tentokrát dělal Honza, který v městě byl hned první den v Maroku a věděl tedy, kde se co nachází. Naše cesta vedla nejdříve do některého z místních paláců. První nás překvapil vysokou cenou a další zase zavřenými dveřmi v době již dávno provozní. Uličkami jsme tedy obkroužili okolí a vrátili se zpět k paláci Bahia. Tam jsme byli těsně před další celou, a když konečně nastala, otevřely se brány paláce. Důvod, proč tomu tak bylo v naprosto jinou hodinu než být mělo, nám zůstal utajen. Vnitřek paláce začal procházkou zahradou, která nás zavedla k vlastní budově. Co se týče stavby, nevypadala vůbec špatně. To, na co je český turista zvyklý například z Karlštejna, tady nenašel. Místnosti paláce byly prázdné, takže se prohlídka interiéru sestávala z prohlížení stropu a oken. Venku tento stav doplňovaly zahrádky a dokonce i cosi, co vypadlo jako bazén.

Zbytek dne se konal v duchu hodinového posedávání v parku a procházkou po okolí. Po první takové přestávce jsme se vydali do tržnice a také do místních súků. Tradičně hektická cesta, kdy se člověk proplétá mezi lidmi, osly a motorkami, doplněná o neustálou snahu obchodníků o komunikaci vedoucí k prodání svého tovaru, nás vedla propletenými uličkami, mezi kterými jsme se dost často ztráceli. Přes několik pokusů špatným směrem se konečně objevila cesta, která nás vyvedla ven, hned před stánkem s pomerančovým džusem. Stánek č. 52 se tímto pro nás stal jedním z nejfrekventovanějších míst dneška. Následovala další zastávka v parku. Tam jsme rozebrali, proč to, co Honzovi trvalo s Alanem celý den, zvládl dnes s námi za pár hodin. Moře času před námi nás nehnalo k výraznější aktivitě, a tak jsme mohli v klidu sedět, spát a povídat si. Dokonce zbyl i čas na hledání dalšího nápadníka pro Ivet, ale bohužel nám její nesmyslně náročné požadavky házely klacky pod nohy, neboť jsme zde za celou hodinu a půl pobytu nepotkali jediného muže s oslem – klíčovou to podmínku nadcházejícího sňatku.

Marakéš, džusy Po šesté večerní už jsme se definitivně rozhoupali jít sehnat něco k jídlu. Cizrna s harírou tak tvořila večeři pro 3/4 členů týmu. Já se místo kusu žvance prošel tržnicí, kde jsem však stejně nic nového neobjevil. Po znovushledání jsme rozjeli džusový kolotoč. Celkem asi čtyři kola džusu, přerušená jen Matesovým pojídáním hlemýžďů, nás připravily o většinu z našich posledních dirhamů. Po převážně tekuté večeři jsme si šli do hotelu pro zavazadla. Mates v něm zároveň při hledání záchodů objevil vyhlídku na náměstí nacházející se ve druhém patře budovy. Naše poslední dirhamy jsme utratili za posledních pár vod, chlebů a sušenek, takže jsme dopravu na letiště ani nemohli vybírat, museli jsme jít pěšky.

Cesta k němu vedla vedle parků, fotbalových hřišť a přeplněné silnice. Za neustálého míjení marockých párů jsme se metr po metru blížili terminálu. Po několika kilometrech chůze jsme se vítězně dostali k letišti Menara. O devatenáct dní později oproti plánu jsme se po 48 hodinách v dopravních prostředcích a 2300 kilometrech cesty dostali až k samému cíli našeho marockého putování. Moderní terminál střídající barvy stejně jako mnichovská Allianz Arena se pro dnešek stal naší noclehárnou. V prostorném interiéru jsme si našli místo v čekárně pro domácí lety a protože jich na odletové tabuli mnoho nebylo, mohli jsme se těšit alespoň trochu klidnému spánku.

P.S. Připravili jsme si pro vás šestero rad úspěšného cestovatele, aneb co se v Lonely Planet nedočtete.

1) Čím více, tím levněji
Voda je v Maroku velice ceněnou komoditou, takže se zde vyplatí kupovat 5litrové nádoby, které se cenou mohou rovnat klasickým lahvím (1,5 l) prodávaným v odlehlejších oblastech.
2) Různé druhy taxi
Ačkoliv se v mnoha cestopisech píše o úspěšném nasoukání až jedenácti lidí do Grand taxi, skutečnost je jiná. 11 lidí se možná vejde pouze do Grand taxi kombi, kde jsou tři řady sedadel. Do normální varianty se vejde pouze šest lidí. Tento počet klientů je pro většinu taxikářů limitní, ale najdou se i zákonporušující výjimky. Petit taxi má pak kapacitu tří vezených.
3) Maročané nejsou tak špatní lidé, jak si mnozí myslí.
Pokud se zrovna nejedná o dohadování ceny zboží, tak jsou Maročané vstřícní lidé snažící se ochotně pomoci. Toto zjištění se týkalo 95% námi potkaných Maročanů.
4) Autobusová doprava
Jízdní řady v Maroku existují, avšak spoje kolikrát jezdí jen v určitou část dne nebo jsou delší dobu vyprodané (např. jen dopoledne). Je tedy výhodné si svůj autobus zjistit už den předem, či časně z rána. Aby jste si v autobuse zabrali vhodná místa, je vhodná nastoupit do něj už půl hodiny předem. Spuštění motoru je pak signál, že se za deset minut vyjíždí.
5) Levné stravování
Po celém Maroku se dá levně stravovat zhruba z těchto potravin: Chléb (1-3 MAD), bageta (1-2 MAD), Veselá Kráva (1,5 MAD /kus), haríra (3-10 MAD), sušenky (např Tango 1-2 MAD) a spousta dalšího, co už jsme však nestihli vyzkoušet.
6) Orientace v medině
K základnímu určení světových stran lze v medině použít dva způsoby. Prvním z nich je sledování muslimů modlících se k Mekce. Ta je v Maroku směrem na východ. Pokud zrovna není čas modliteb, dá se použít k orientaci moderní technika. Satelitní antény, přítomné na velké části marockých domů, jsou otočeny směrem k satelitům nad rovníkem. Ukazují tedy na jih.




Pondělí 9.8.
27. den

Zpátky v Evropě

Sevilla Ještě než nás ráno vzbudily kroky prvních pasažérů, Honzu vzbudil hlídač v domnění, že by mohl chtít letět v jednu ráno do Barcelony. Přes tento spánkový incident jsme se ráno probudili už mezi čilý ruch letiště. Pasažéři čekali na své lety a my jsme činili totéž. Po chvíli jsme si všimli, že letiště a dost možná i celé okolí Marakéše má jiný čas, než kterým jsme se do té doby řídili. Naštěstí ukazoval o hodinu méně, takže nám i případný omyl nemusel dělat vrásky na čele. I přes toto naše sebeujištění jsme se rozhodli zavčas projít kontrolou. Místní úředník nás však nechtěl bez nějakého razítka pustit dále. Přes infostánek Ryanairu jsme se dostali až k jejich odbavovací přepážce a navzdory on-line check-inu jsme si museli frontu vystát. Razítko jsme zde však dostali a tak jsme mohli uspokojit celníka kusem čerstvě zaschlého inkoustu na našich boarding passech. Přes rentgen jsme se dostali až k pasové kontrole.

To, co se nám zprvu zdálo jako záležitost na pár minut se protáhlo na více než hodinu. Fronta, ve které jsme stáli, ubíhala jen o trošku pomaleji než okolní fronty, které nepostupovaly vůbec. Z nedostatku čerstvého vzduchu i ochoty místních úředníků pracovat zde dokonce jedna Britka omdlela. Od té chvíle se začala fronta hýbat, takže po zhruba 40 minutách jsem uviděl u našeho okénka pohyb značící úspěšné odbavení. Toto tempo však nevydrželo dlouho, takže jsme přelezli do jiné fronty, která se rázem stala pomalejší než ta, kterou jsme opustili. Přes veškeré příkoří jsme se však i my dostali k prohlídce pasů a pohodového průchodu skrz ní. Zbývalo už jen najít let.

Číslo brány se nám však nechtělo zobrazit. Plánovaný čas odletu minul, ale gate pořád nikde. Až asi po dalších deseti minutách naskočila brána tři, stejná brána jako u jiného letu letícího v ten samý čas. Situace známá z Reusu nás donutila popoběhnout a vlézt do té správné fronty. Navzdory informacím jsme se nakonec odbavili u brány čtyři a mohli jsme tak nasednout do letadla a odletět do Sevilly.

V Seville jsme vystoupili z letadla vědomi si luxusu, že naše ubytování už na nás čeká předem rezervováno. Autobusem do centra a pěšky přes řeku Guadalquivir jsme se dostali až k našemu Triana Backpackers. Ubytování, cesta na nákup a oběd zpátky v hostelu se stalo naším programem v následující hodině. Hlavním vrcholem však byla vířivka, která se nacházela na střeše hostelu. Poté, co jsme přišli na to, jak ji zapnout, jsme do ní postupně vlezli a nechali proud bublinek masírovat naše Marokem zkroušená těla. Bublající lázeň rozhodně nikomu neuškodila, a tak jsme se museli dlouho přemlouvat, abychom vylezli a šli se podívat do města.

Opět přes most Puente de San Telmo jsme se dostali na turisticky zajímavější břeh. Tam jsme se vydali projít park Marie Luisy a cestu mezi stromy zakončit na Plaza de Espaňa. Na kraji chodníku jsme si dlouho prohlíželi dlažbu stylizovanou jako mapy různých částí Španělska. Naše další putování vedlo uličkami takřka marocké šíře kolem Alcázaru až ke katedrále. Po našem příchodu začaly zvony odbíjet a my mohli sledovat, jak se točí dokola a tvoří přitom docela zajímavý souzvuk. Sedíce na lavičce jsme přemýšleli kam dál a protože už bylo celkem pozdě a protože zítřek bude celý patřit Seville, rozhodli jsme se jít na hostel. Cestou jsme minuli místní koridu a přes Puente de Triana se postupně dostali až do našeho sídla. Dnešek byl spíše odpočinkový a proto ta pravá cesta za poznáním krás města přijde zítra. A kdo ví, možná zbude i čas na další hodinku ve vířivce.




Úterý 10.8.
28. den

Za památkami s dvěma € v kapse

Sevilla, katedrála Triana Backpackers nám nechala zavzpomínat na naše loňské ubytování. Snídaně dle vlastního výběru a v množství dle chuti nás v kuchyni a v přilehlé společenské místnosti patřičně zdržela. Do města jsme tak vyrazili kolem dvanácté. Místa, která jsme den předtím jen obešli, jsme dnes navštívili i zevnitř. Prvním z nich byla sevillská katedrála.

Místo, kam jsme se dostali za studentskou cenu 2 €, nás překvapilo svou rozlehlostí, preparovaným ještěrem a hrobkou Kryštofa Kolumba, kterou většina z nás objevila až při četbě průvodce na houpací síti v hostelu. Mnoho sálů skrývajících poklady, obrazy i mnoho dalšího nás pomalu zavedlo až k Giraldě. Věží, které se klaněl i Miguel de Cervantes, jsme vyšli až k samému vrcholu. Několik zvonů pravidelně odbíjejících svou melodii, výhled na město z výšky několika desítek metrů i mraky turistů, snažících se tyto delikatesy pořádně vychutnat tvořili obrázek každodenně se opakující po celý rok. Nám se bohužel, či možná naštěstí nepoštěstilo slyšet zvony odbíjet ze vzdálenosti kolem dvou metrů, a tak jsme ještě slyšící sešli zpět dolů a kolem pomerančovníkového dvora ven z placeného areálu.

Sevilla, Alcazar Dalším bodem byl Alcazár. Než jsme se však do něj dostali, obešli jsme celý areál zámku i zahrad a to jen proto, abychom našli vchod do něj o několik metrů vedle našeho prvního kontaktu s obvodovým zdivem. Náplastí více než dostačující byl bezplatný vstup pro studenty řádně vybavené studentskou legitimací. My jsme ty svoje měli, a tak jsme bez vydání eura mohli zkoumat útroby zámku. Po marockém stylu opět bez nábytku, avšak s mnoha velkoformátovými obrazy, mapami a dalšími překvapeními byl tento zámek důstojným doplněním katedrály. Krom interiéru paláce se v areálu nacházely i dva velké parky, kde nebylo těžké jít dlouhé minuty osamocen. Mnoho fontán, různorodých stromů a dokonce i jedno bludiště nám dělalo společnost při naší procházce. Tyto dvě pamětihodnosti byly tak akorát pro dnešní první část programu.

Po staré známé cestě zpět jsme se přes obvyklou zastávku v supermarketu dostali zpět do hostelu. Oběd pěkně v houpacích sítích, jako desert litr zmrzilny a následné uvolněné svalstva ve vířivce byly stejně jako den před tím náplní doby před druhou cestou do města.

Ta už byla o poznání klidnější. Památek na nás moc nečekalo a když už jsme nějakou našli, tak byla buď na cizí zahrádce nebo uprostřed několikapruhové silnice. Obě dvě umístění nedávala moc prostoru na nějakou důkladnější prohlídku a tak jsme se zpět přes Plaza de Espaňa dostali až na nábřeží Guadalquiviru. Vodáci zde již pomalu začali uklízet svoje vybavení, takže nám aktivní sportovní činnost ukázali alespoň rekreační běžci spolu s cyklisty. Nesportovní zábavu nám poskytl západ slunce. S posledními paprsky jsme se dostali zpět do hostelu. Poslední noc v posteli před několikadenním pobytem na pláži bude dlouhá. Snídaně končí v 11, check out ve 12 a let do Alicante se uskuteční v 15:45. Žádný velký spěch se tedy očekávat nedá. Přesně tak, jak by to na ideální dovolené mělo být.




Středa 11.8.
29. den

Večer pod hradem

Alicante Dnešní ráno bylo stejné jako to včerejší, snídaně o desáté, pak na pokoj a o dvanácté do města. Dnes ovšem už se zavazadly, poněvadž nás odpoledne čekal přesun do Alicante. Čekání do odjezdu jsme strávili poleháváním v parku. Teplé počasí nebylo zrovna motivací pro trmácení městem. Pod houpačkami, ve stínu ztepilých stromů dopřávajíce si odpočinku nám čas do odjezdu autobusu utekl jak příslovečná voda v řece. Autobus nám zastavil podle plánu, avšak samotná cesta nám trvala dvakrát tak dlouho, než jsme čekali, takže jsme po příjezdu na letiště neotáleli a šli jsme ihned do fronty na odbavení. Vše šlo tentokrát neobvykle hladce, letadlo odletělo taky podle plánu a tak jsme do Alicante dorazili napřed oproti plánovanému času přistání.

Cestou autobusem do města jsme přemýšleli, čím pojedeme do Valencie. Tradiční dilema, jestli vlakem nebo autobusem, jsme se rozhodli prověřit návštěvou obou nádraží. I když jsme od včerejšího dne věděli, kolik by měly lístky v obou variantách stát, stejně jsme dali autobusu šanci. Tradiční pověra, že je ve Španělsku lepší cestovat autobusem než vlakem, opět vzala za své. Žádná regionální společnost nenabídla požadovanou trasu a celostátní přepravce Alsa nepřekonal nabídku ranního vlaku v 7:21. Vybaveni lístky na vlak jsme se mohli vydat zpět do centra.

Posilněni bagetou se šunkou nakoupenou v Mercadoně a také kilogramem mrkve ze stejného zdroje jsme postupovali skrze davy turistů, kteří se zastavovali u každého stánku na promenádě, jejímž středem jsme šli. Vedeni spíše proudem lidské hmoty než mapou jsme narazili na pláž. Typický pruh písku stejný, jako ve většině námi potkaných letovisek, okupovaly hordy turistů ještě i v takřka večerních hodinách. My jsme však na koupání neměli pomyšlení a radši jsme plánovali, jak se dostat na hrad Castillo de Santa Bárbara, pod kterým jsme zrovna stáli.

Obvyklou cestou byl výtah, ale v době našeho příchodu už nebyl použitelný. Lhostejno tomu, zda kvůli údržbě nebo kvůli pozdnímu příchodu, zavřená vrata nám jasně sdělila, že jestli chceme nahoru, musíme zvolit pěší cestu. Věděli jsme o tom, že nahoru vede hned několik cest, ale přítomnost některých z nich v našem blízkém okolí nám zůstala dlouho utajena. Nakonec jsme však schody nahoru našli, a když nám jeden z místních potvrdil, že jdeme správnou cestou, směle jsme se vydali nahoru. Cesta nebyla ani příliš dlouhá, ani příliš strmá, ale přesto jsme již v půlce byli splaveni jako koně.

Celí mokří jsme nakonec došli až ke vstupní bráně, kde mi nejdříve hlídač zkontroloval igelitku, zda je skutečně lihuprostá a pak nám sdělil, že hrad za hodinu zavírá. Hodina však byla dost, všechny galerie už byly dávno zavřené, takže nám zbyla jen procházka po nádvořích a následný odpočinek na hradbách. Castello de Santa Bárbara je jednoznačně nejvyšším bodem blízkého okolí, a tak není rozhled dlouhé kilometry ničím omezen. Město měnilo západem slunce svojí barvu, až se rozsvítilo sítí pouličních lamp a automobilových světel. Nastávající tma pomalu ukrajovala náš čas v útrobách hradu, a tak jsme se pomalu vydali hledat místo, kde dnes večer budeme nocovat. Šňůra open-air ubytování začal nedaleko vstupu do hradu, hned vedle jedné z hradních zdí, kde se rozprostírala vyhlídka na město. Místo se nám zdálo ideální, takže jsme si už jen přáli, ať neprší a také, ať nám sem v noci nikdo nevleze.




Čtvrtek 12.8.
30. den

Na závodním okruhu

závodní okruh Probuzeni pod hradbami, stále za svitu nočního Alicante, sebrali jsme všechny svoje věci a zahájili sestup zpět do centra města. Pocit klidu z noci bez přítomnosti kohokoliv jiného nám trochu zakalil Honza, popisující jak se během noci jeden hošan hrabal v nedaleké popelnici. U popelnice naštěstí zůstalo a tak jsme společně se všemi našimi věcmi dosáhli městské zástavby. Kudy jít na nádraží bylo jasné, zbývalo jen překonat posledních několik set metrů a také pár opilých turistů. Obojí se podařilo, a tak nás vlak místní železniční společnosti Renfe odvezl do Valencie.

Město samotné pro většinu z nás nebylo úplnou novinkou. Jeden den v něm strávený nám poskytl dost času na prohlídku historického centra i vysušeného říčního koryta. Mohli jsme si tedy dovolit rozdělit se na dvě skupiny, jmenovitě já a zbytek, které se poté vydaly za tím, po čem jejich srdce lačnilo. Ivet s Matesem se rozhodli provést Honzu centrem města, zatímco já jsem spěchal na prohlídku stadionu Mestalla. Přestože mi prohlídka v jedenáct utekla o pár minut, ta následující o hodinu později splnila svůj účel a já tak mohl vidět místa, na kterých se v letech minulých válčilo o španělský ligový titul nebo kde se položily základy pro úspěšné dobytí poháru UEFA. Vycházejíc ze stadionu narazil jsem na Honzu, který si také nechtěl nechat ujít pohled na stadion, byť jenom zvenčí.

Společně jsme došli pro zbytek a kolem cestu lemujících fontánek dokráčeli až ke Gulliverovi. Děcek na prolézačce pobíhalo stejně jako posledně, ale i přesto tento o pět hlav menší dav jsme si vyzkoušeli, co pobyt na atrakci přináší. Intenzivní sportovní výkon byl poslední aktivitou před plánovaným nákupem v Mercadoně. Tu naší jsme i přes předchozí návštěvu lehce minuli, avšak dokázali jsme ji nakonec najít a nakoupit si oběd. Ten jsme hodlali pojíst v nedalekém parčíku, avšak od toho nás zdržela dvojice policistů žádajících naše osobní údaje. Podobně dehonestující zkušenost. jakou mají každý den desítky bezdomovců v okolí Hlavního nádraží v Praze, nás poznamenala do konce pobytu ve městě. Neustále přítomných policejních složek jsme si začali všímat o to více a čekat, kdy nás zase čeká kontrola pasů. Tentokrát vše proběhlo v pořádku a my tedy mohli dorazit do parku a dostat do sebe nějaké ty živiny.

Dalším bodem v programu dnešního dne bylo navštívení valencijského přístavu, kde se během roku konají různé sportovní události jako jsou například závody formule jedna či jachtařský pohár Ameriky. Do přístavu jsme došli menší oklikou, neboť cesta nevedla přesně těmi místy, kudy jsme čekali, ale i přes tento nedostatek jsme nakonec dosáhli cílové rovinky formulového závodu. Trať, kudy jezdívají piloti formulí, slouží během roku místy jako silnice, místy jako cyklostezka a občasnou přítomnost závodní činnosti zde připomínají jen relikty zanechané na povrchu vozovky. Startovní čára, rošt a stopy po pneumatikách v boxové uličce nám však daly jasně najevo, že jsme v místech, kde se rozhoduje závod.

Podél trati jsme se následně vydali hledat pláž. Prošli jsme kolem stanovišť jachtařských stájí a pak už jen zřeli písek táhnoucí se kilometry daleko. Po zbytek dne jsme se už z okolí pláže výrazně nevzdálili. Ráchání ve vodě jsme jen jednou vyměnili za prohlídku mola a přilehlé části přístavu. Dokonce jsme zde i uviděli otočný most, který nám odpověděl na otázku, jak to že ti jezdci během závodů mohou jezdit z mola na molo suchým kolem. Chůzí po molu vstříc moři se nám střídaly pohledy na přeplněné pláže, ukotvené plachetnice či jeřábový háj, podle strany, na kterou jsme se zrovna dívali. S ubývajícím denním světlem začal převažovat studený mořský vítr nad rozehřátým pískem a my museli opět vyřešit otázku, kde během moci přespat.

Cestou po místní přímořské promenádě nám došlo, že tady to dneska nepůjde a že budeme muset hledat dále od centra nočního života. První možností se stal parčík nedaleko od pláže, avšak už mimo dosah hlavního proudu turistů. Druhou možností pak samý konec námi navštíveného mola. Molo se zdálo takřka ideální možností. Několik mladíků dělajících zde bůhví co po chvilce zmizelo a i vítr nepředstavoval nepřekonatelný problém. Ten ovšem představovalo auto zdejší ochranky. Hlídač nám oznámil, že za půl hodiny už se z mola nedostaneme a že naše zdejší přítomnost vadí místním nájemníkům. Dilema, kterou zde dvou možností vybrat, tedy bylo vyřešeno zásahem vyšší moci. Cestu nazpět do parku už jsme měli naučenou, takže nás nevykolejila ani černá kočka přeběhnuvší přes naší cestu. Vyvolené místo v parku bylo pořád neobsazené, my jsme tedy mohli začít tam, odkud jsme před osmdesáti minutami odešli. Přípravu lože, spočívající ve zpacifikování trysek zavlažovacího systému dvěma igelitkami a stejným počtem lahví s vodou, jsme zvládli, tím pádem nám už nic nebránilo ve vybalení spacáků a uložení se do nich.




Pátek 13.8.
31. den

Z nebe padá voda

zmoklí Stará osvědčená rada, jak někoho dostat rychle z postele zní: „Polijte ho studenou vodou“. Něco podobného jsme si zažili na vlastní kůži dnes ráno. Zhruba ve tři čtvrtě na šest začal znenadání liják tak prudký, že už cestou pod nejbližší strom byly naše spacáky nasycené vodou způsobem vylučujícím jakýkoliv další pobyt v nich. Naše provizorní přístřeší mělo vodovzdorné kvality jako kostka cukru v hrnku čaje, takže jsme zoufalí z naší situace vyběhli hledat něco lepšího. Nápad se zastávkou MHD vzal za své, když Honza našel palmu s korunou natolik košatou, abychom se pod ní všichni vešli a ještě se při tom stačili převléci do něčeho suchého.

Déšť pozvolna ustával a my začali přemýšlet, co uděláme s dnešním dnem. Procházka po městě, návštěva pláže, tyto možnosti postupně měnily priority podle toho, kde by se dal nejlépe usušit spací pytel. Rozhodování bylo natolik dlouhé, že nakonec přestalo pršet a svižný, nikoliv však zběsilý vítr nás přesvědčil, že naše věci mohou uschnout i zde. Rozvěsili jsme tedy spacáky na kamenné zídky podél cesty a operativně je přesouvali podle toho, na které straně zrovna začal pracovat zavlažovací systém. Celý tento prostoj nám dal dost času na to podívat se, co s parkem udělala vichřice a průtrž mračen. Co nevydržely větve spadnuvší vedle našeho spacího spotu, to vydržela naše protizavlažovací zábrana, kterou jsem posléze bez jakéhokoliv ostrého testu odinstaloval. S přicházejícím dnem se začaly projevovat známky okolního života. Lidé chodili do parku venčit své psy, zahradníci upravovali místní porost a všudypřítomní policisté se podivovali, co se jim to tu usídlilo za squattery. Spacáky se stávaly suššími, ale proces jejich dehydratace ukončila další rodící se sprška.

S povětšinou napůl mokrými saky jsme se vydali do města. K ukojení našich nutričních potřeb jsme si opět vybrali již ověřenou Mercadonu. Tou dobou jsme ještě netušili, že v ní a jejím blízkém okolí strávíme podstatnou část dne. Během našeho nákupu se opět dalo do deště, což jsme ostatně mohli pozorovat i přímo uvnitř nákupního centra, kde díra uprostřed střechy způsobila louži mezi obchody. Zabrali jsme tedy jednu lavičku a dvě židle k tomu, rozložili kolem sebe naše batohy a udělali si tak příjemný kemping hned vedle mokré skvrny na podlaze. Postupně jsme vyráželi prozkoumávat zdejší prostředí. Hledání toalet, levného ošacení, výhledu na město nebo programu kina alespoň na chvíli zabavilo každého z nás. Když k tomu přičteme i občasný spánek na lavičce, vyjde nám program dnešního odpoledne.

Okolo třetí hodiny jsme se zvedli vyrazit na nádraží. Cestou jsme minuli Ciudad de las Artes y las Ciencias, Gullivera a když jsme nakonec procházeli okolo býčí arény, tak nás už jen pár kroků dělilo od nádraží. V něm jsme si ještě hodinku počkali na vlak svezoucí nás do Tarragony. Nastal čas odjezdu a my se procpali skrze dav a našli si prázdná místečka. Cesta vlakem probíhala podle plánu, to ale jen do chvíle, kdy jsme dorazili do Vinarosu. Technický problém na trati způsobil, že se z krátké zastávky stalo asi devadesátiminutové zdržení. Naše naděje, že problém s přespáním vyřeší noc ve vlaku bohužel ukončilo první otočení kol a my tak jenom mohli čekat, co nám nabídne Tarragona.

Po příjezdu do Tarragony jsme se ještě s mokrými spacáky rozhodli najít ubytování. Hledat něco podobného v jedenáct hodin večer nemusí být zrovna nic příjemného. O tom jsme se přesvědčili při prvních dvou pokusech, kdy se nedostávalo kapacity pro všechny 4 členy výpravy. Až při třetím pokusu jsme našli tříhvězdičkový hotel Urbis, který nám za cenu srovnatelnou se švédským hausbótem nabídl nesrovnatelně větší pohodlí. Naši touhu po informacích uspokojila televize. Krátce po jejím spuštění jsme viděli, jakého povětrnostního kontrastu jsme byli svědky. Zatímco je v Seville pořád kolem 40 stupňů, tak se na celém východním pobřeží, v místech, kde jsme byli nebo kam ještě pojedeme, rozpoutaly větrné orgie. Dle informací CNN jsme dnes ráno v parku čelili větru o rychlosti až 60 km/h a když nám poté tato televizní stanice ukázala, s jakou intenzitou pršelo v Tarragoně, byli jsme nakonec rádi, že nás ten dnešní déšť jen tak příjemně pocákal.




Sobota 14.8.
32. den

Sbírání razítek

socha Probuzení na pláži bylo dnes oproti plánu nahrazeno vstáváním z měkké postele. Hledání ubytování v jedenáct večer chozením od jednoho hotelu k druhému nám zase pro nějakou tu chvíli stačilo, takže k zamezení opakování situace jsme se rozhodli zajistit si ubytování na večer už ráno. Přes internet jsme našli hostel jen pár ulic od jednoho z barcelonských nádraží, takže jsme mohli vyrazit do města s jistotou, že večer nikde nebudeme škemrat o ubytování.

Cestou za památkami římské přítomnosti jsme ještě stihli koupit lístky na vlak. Vybaveni vším krom plného žaludku, počali jsme obrážet místní pamětihodnosti. Za lístek na šest z nich jsme dali po pěti eurech, takže jsme si nakonec ani nemuseli vybírat, kterou z nich si zvolíme. První z nich byl Circo Romano Pretorio, místo kdysi sloužící i jako věznice .Kombinace věže, hradeb a kanálů byla, jak se později ukázalo, nejrozsáhlejším prvkem ze šestice nabízených.Casa Canals, Casa Castellarnau i El Pallol jsme jen prolétli. Prohlídka budov zařízených ve stylu Francie osmnáctého století působila mezi procházkou antickými rozvalinami skoro rušivě. Místo kamenných kobek čalouněné židle, místo anonymních soch portréty a místo latiny francouzština nám však daly najevo, že historie tohoto města nebyla psána jen římským opevněním, ale také například působením samotného Napoleona.

Ve staré části města nám zbývalo navštívit hradby. Podél nich se vinul pěstovaný parčík, kde se střídaly vzrostlé stromy se stanovišti artilerie. Tomuto takřka perfektnímu místu chyběl k dokonalosti jen výhled na cokoliv alespoň trochu zajímavého. Po celé délce hradeb se za jejich vnější částí rozléhala jen obytná zástavba, občas narušená zastrčeným auditoriem a ke konci i v dálce prosvítajícím mořem. Ve starém městě byla ještě zajímavá katedrála, jež však do naší šestice vstupů nepatřila. Katedrála nám nabídla vstup zadarmo pouze do stánku se suvenýry, takže jsme její letmou okružní prohlídku mohli zakončit sestupem po schodech, během toku dějin i krví skrápěných.

Mimo staré město už nám toho moc nezbývalo. Po promenádě Rambla Nova jsme se dostali až k poslední naší zaplacené prohlídce, ke Colonial Forum. Poslední šesté razítko na našich vstupenkách značilo, že už jsme všechny dosažitelné památky obešli, takže jsme naši prohlídku rozvalin města nemuseli uspěchat. Základy domů nám dávaly jen matně tušit, jak toto město mohlo před pár set lety vypadat. Procházka mezi „hromadou kamení“ nám zabrala sotva deset minut a už jsme byli venku.

dům v Tarragoně Pomalu jsme začali přemýšlet o tom, že stihneme dřívější vlak, než jsme plánovali, a tak jsme neváhali a vyšli projít poslední zbývající zajímavosti města. Přes stadion pro koridu, sochu lidské pyramidy a umělý gejzír jsme se dostali až k autobusovému nádraží, k místu, kde jsme před několika týdny pořád ještě nadávali na Reus. Dále skrz přilehlý park, okolo místa rodícího se koncertu a kolem residua římského divadla jsme se dostali až k našemu hotelu, kde jsme si vyzvedli věci a došli na nádraží.

Tentokrát k nám byl osud nakloněn přívětivou stranou a hned několik minut po našem příchodu jel vlak do Barcelony. Jeho komfortu jsme se rozhodli využít, takže jsme nakonec do katalánské metropole dorazili o dvě hodiny dříve. Náš hostel se nenacházel daleko, takže i přes drobné škobrtnutí spočívající v jeho hledání ve špatné ulici jsme se do pokoje dostali docela rychle. Opět hladoví jsme se ještě navečer vydali hledat nějaký supermarket. Ačkoliv jsou jihoevropské státy známé svojí vitalitou do pozdních nočních hodin, zdejší obchody zavírají kolikrát dříve než u nás. Naše expedice obrážela třídu Passeig de Grácia nahoru i dolů, ale krom nekonečného zástupu módních obchodů jsme zde nic výživného nenašli. Potkávajíce různé netradiční budovy jsme nakonec našli El Corte Inglés, obchodní dům vstoupivší i do učebnic španělského jazyka. Střídmý nákup ovlivněný zvýšenou cenovou hladinou byl posledním dnešním úkonem. Vymyšlení plánu na zítra už bylo jen příjemným zpestřením večera. Už teď víme, že prohlédnutí všech zdejších zajímavostí nebude nic jednoduchého. Ale snad se nám vše povede. Pomáhej nám Gaudí.




Neděle 15.8.
33. den

Hladomor

pláž Hned první celý den v Barceloně nám připravil mnoho ke zhlédnutí. Z hotelu jsme vyrazili směrem k moři a po nákupní třídě Las Ramblas jsme se skrz dav turistů, stánkařů a performerů procpali až na dohled Středozemního moře. Místní přístav byl dalším z mnoha center života Barcelony. Obchodní centrum, kino nebo třeba lanovka byly jen zlomkem toho, co zde mohl člověk najít. Ani my jsme nestačili všechno obejít a po letmé procházce přístavištěm se vrátili zpět do města. V něm jsme se spletitými uličkami dostali až k budově radnice.

Ta nám nabídla jak výstavu fotografií s tématikou městského života v průběhu věků, tak i prohlídku svých útrob, kde radní rozhodují o osudu města. Navštívili jsme také nedalekou katedrálu. Barcelonská katedrála je velmi rozlehlá. Různými vstupy se může člověk dostat do několika na sobě nezávislých částí. My jsme navštívili dvě. První z nich bylo malé nádvoří se stromy ukryté uvnitř katedrály, ze kterého nás však po pěti minutách začínal vyhánět hlídač s tím, že za chvíli zavírají. V druhé části jsme se pro změnu stali svědky probíhající mše, takže se nám prostor pro možný postup vnitřkem stavby zmenšil na méně než třetinu.

Další částí našeho barcelonského víceboje byl Parc de La Ciutadella. Plochy zeleně protkané zoologickou zahradou, mohutnou fontánou, sochou mamuta, katalánským parlamentem a mnoha dalšími stavbami tvořily až překvapivě kompaktní blok nabízející zábavu takřka každému, kdo se zde ocitnul. My jsme se zde však nemohli dlouho zdržet, protože nás už čekal olympijský přístav s olympijskou vesničkou. Dnes zhruba osmnáct let po jedné z nejslavnějších událostí v historii města přístav ani vesnička nepřipomínají mnoho olympijského. Přístav plný lodí se neliší od spousty dalších v jiných koutech světa a z olympijské vesničky se stalo sídliště, občas ozvláštněné kancelářemi či jednoduchými obchůdky. Duch zašlé slávy tak zde připomínají už jen některé monumenty čnící vysoko nad hlavy procházejících chodců. Naše procházka po okolí přístaviště skončila v okamžiku, kdy se dostavil pocit hladu.

V přilehlé stanici metra jsme si koupili lístek na deset jízd a jeli jsme. Opět jsme se rozhodli dát šanci obchodům, které byly včerejšího večera už zavřené, a zkusili jsme si v nich nějaký ten obídek opatřit. Nebylo nám přáno ani napodruhé, první obchod byl zavřený stejně jako posledně a ten druhý mohl svými cenami směle konkurovat letištním bufetům. Naše volba se tedy vrátila zpět ke spáse včerejší noci, k El Corte Inglés. Jaké však bylo naše překvapení, když nám i tento symbol španělského nakupování ukázal své zavřené brány. Frustrace ze zavřených obchodů přebíjela tu z hladu a nám nezbylo nic jiného, než ukojit naše potřeby návštěvou KFC. To nás naštěstí nezklamalo alespoň v tom ohledu, že mělo otevřeno i v neděli a my si tam mohli dát menší svačinku. Polosyti jsme se vydali na druhou polovinu našeho dnešního výletu.

Casa Batlló Park Montjuic se nachází na docela vysokém kopci, využivše možnosti místní MHD jsme podstatnou část výškových metrů ukrojili použitím lanovky. Už po výstupu z ní se nám mezi korunami stromů zjevovalo panoráma města. Na ničím nerušený výhled jsme si ale museli počkat až na hrad Montjuic. Místní hradby, které dle vystavených děl musely sloužit svému účelu ještě za druhé světové války, nám umožnily ucelený pohled na město, a také na nákladní přístaviště, kde tisíce kontejnerů čekaly na vyslání za svým odběratelem. V dálce bylo vidět mnoho lodí, které čekaly na svůj čas v přístavu a celý tento konvoj doplňovala letadla, operující z blízkého letiště.

Kolem šesté hodiny večerní jsme zaznamenali, že olympijský stadion zavírá v sedm, a pokud ho chceme ještě dnes navštívit, měli bychom trochu přidat. Cesta z kopce ubíhala o poznání rychleji než cesta na něj, takže nám stačilo jen dvacet minut na to, abychom stáli před hlavní branou stadionu, kde probíhala velká část medailových bojů. Vstup dovnitř byl umožněn pouze na část jedné z tribun, ale i to nám stačilo k tomu, abychom uviděli celý atletický ovál v celé své modré kráse. Olympijský komplex ale nebyl jen jeden stadion. Pár metrů od sebe se také nacházel plavecký komplex, Palau Sant Jordi, tenisová i softbalová hřiště a také jehla, propichující nebe svojí špicí. V areálu nám bylo krásně. Klidná atmosféra prostá jakéhokoliv spěchu nenutila nikoho k výraznější snaze cokoliv dělat. My jsme se od ní oprošťovali také velice pozvolna.

Už docela unaveni jsme se dokodrcali k muzeu současného umění, kde jsme snad půl hodiny seděli a poslouchali kytaristu, snažícího se vydělat nějaké to euro. S muzeem za zády a magickou fontánou před námi jsme nejdříve chvíli čekali, zda se spustí, ale když jsem vyzjistil, že to bude skoro za dvě hodiny, odešli jsme, neboť jsme ještě pořád nebyli ubytováni. Seběhli jsme tedy kolem fontány i výstaviště a metrem jsme se dostali až k našemu prvnímu hostelu.

Tam jsme si vyzvedli věci, cestou k metru ještě udělali pár fotek u Casa Batlló a posléze opět poctili metro svojí přítomností. Náš nový hostel byl na kraji města. Nedaleko cyklistického oválu jsme našli naši Agoru. V tak velkém komplexu jsme na našich cestách ještě nebydleli. Asi to je způsobeno tím, že Agora mimo léto plní funkci vysokoškolských kolejí. Spojení vysokoškolská kolej nemusí uším českých studentů znít nijak vábně, ale komfort, který zde mají španělští studenti, by mohl závidět snad každý obyvatel Jarova. Možná i proto se dveře s novými hosty netrhly. To jsme ostatně mohli pozorovat, když jsme zpracovávali naše poslední letenky, které se nám zde podařilo vytisknout. To byla naše poslední dnešní aktivita. Unaveni po celodenním chození jsme si šli lehnout doufajíce, že zítra to tak náročné nebude.




Pondělí 16.8.
34. den

Kňouři, fotbal a čekání na vodotrysk

park Güell Vysokoškolské koleje nám po příjemné noci dopřály i bohaté snídaně. Menza v suterénu hotelu přetékala pochutinami všeho druhu. Půlhodinová snídaně, krátká siesta na pokoji a check-out ve dvanáct byly pozvolným rozjezdem dne, jež měl ještě hodně co nabídnout. Metro nás zavezlo až na úpatí kopce, na jehož vrcholu se rozprostíral park Güell. Strmé stoupání po vlastních nohou jsme zbaběle nahradili jízdou na kaskádě eskalátorů půlících ulici. Hned od prvních kroků parkem jsme měli zaručený dostatečný výhled na město. Mezi stromy se vinoucí cestičky nás zavedly až k náměstí, kde desítky lidí vysedávaly po okrajích parku na keramikou opatřených lavičkách. Jakoby tvůrce zdejšího parku neznal pravítka, vypadaly všechny domky, umělé jeskyně i cestičková síť jako po dvou lahvích Freixenetu. Stoupajíce skrze hvozd odkrýval se nám výhled i na ostatní světové strany. Najednou se před námi objevil vrchol Tibidabo a o chvíli skor i kamenná mohyla, ze které bylo vidět pro změnu olympijské centrum a vysokoškolskou část města. Výhled na město nám notnou chvíli nedovolil odejít, avšak napráskaný program nakonec zvítězil.

Opět metrem jsme zavítali k jednomu ze symbolů Barcelony, ke katedrále Sagrada Familia. Cestou jsme se ovšem zastavili v jednom z barcelonských Starbucksů vyprázdnit své močové měchýře. Fronta u pánských záchodků, jak je již zvykem, ubíhala rychleji než ta u dámských. Netrvalo dlouho a racionálně smýšlející Ivet, za přispění našich argumentů, zavítala na pánské záchodky, kde touto dobou nikdo nebyl. Jakoby to ale bylo nějaké znamení, rázem fronta u dámských toalet zmizela a objevila se u pánských. Za neustálého informačního toku mezi futry a kabinkou jsme informovali Ivet o stavu čekajících. Situace se stala neudržitelnou, když jeden z čekajících projevil zájem o Ivet okupovanou kabinku. Ivet nezbylo nic jiného než vyjít a já s Matesem jsme se mohli v duchu řehtat jak koně. Sagrada Familia, tento stále nedokončený monument, už se stihnul stát cílem tisíců turistů z celého světa, což jsme ostatně sami zjistili, když jsme kolem fronty obepínající čtvrtinu stavby procházeli zjistit cenu za vstup. Deset eur nebyla zrovna suma, kterou bychom v našich peněženkách dokázali najít, takže jsme se postranními uličkami vydali dál, směrem k „okurce“.

Cestou jsme potkali dvojici Lidl + Mercadona. Lidl však dříve, takže jsme navzdory preferencím zbytku smečky skončili v německém obchodě. Už s obědem v igelitce jsme se stále blížili k okurkovitému mrakodrapu hledajíce místo, kde by se dal oběd zkonzumovat. To jsme našli mezi Národním divadlem a auditoriem. Centrum barcelonské kultury, sic nehrajíc, poskytlo nám důstojnou kulisu pro konzumaci baget a dalších delikates. S dávkou energie stačící na zbytek dne, opět metrem, rozjeli jsme se vstříc místní univerzitní čtvrti, kde se shodou okolností nachází i perla mezi fotbalovými stánky – stadion Nou Camp. Než jsme k němu dorazili, prohledali jsme místní uličky ve snaze uvidět bránu Principal Finca Miralles. Mezi zástavbou, kousek od místa našeho předchozího pochodu, jsme nakonec bránu se sochou Gaudího v životní velikosti našli. Teď už nic nebránilo cestě k Nou Campu. Skrze kampus jsme už z dálky viděli tribuny vystupující nad okolní zástavbu. Obrysy se stávaly jasnějšími a my už stáli za branami stadionu. Zavřené brány neprostupně obkličovaly stadion, až se na konec i v nich našla cestička, která nás dovedla až k bodu, odkud byla vidět hlavní tribuna. U zdejších toalet si pro změnu návštěvu na jemu nepříslušejících záchodcích vyzkoušel Honza. Pánské byly mimo provoz, takže se zamknul na těch dámských. Najednou se opět začaly kolem rojit příslušnice něžného pohlaví a dvě nejmenší, ještě školního věku, vytvořily novou frontu vedoucí k zavřeným dveřím. Ještě o poznání úchylněji vyhlížející situace než ve Starbucks naštěstí zůstala bez jakýchkoliv následků. Mohli jsme tedy postupovat dále do nitra dění. Liduprázdné uličky zmizely jako pára nad hrncem a místo nich zde bylo turisty obsypané náměstí. Po jeho stranách stály obchody se suvenýry a nabídkou ke vstupu na stadion. Dvacet eur bylo ještě méně přívětivých než Gaudího katedrála, takže jsme tomuto místu ukázali palec dolů a odešli do univerzitní zóny. Fakulta střídala fakultu. Ekonomie, fyzika, chemie i právo se postupně střídaly podél naší cesty a když už jsme dorazili k poslední fakultě, rozprostřel se před námi další park.

fontána Jako tradičně jsme vstoupili i do něj a našli jsme v něm i další muzeum. Spousta zákoutí vhodných i pro náš dnešní nocleh byla bohužel po zavírací hodině parku nepřístupná a možná dokonce i hlídaná. Prošli jsme tedy kolem hlídače, pomalu již se připravujícího na zavření bran parku, a provedli přesun k Magické fontáně. Před muzeem současného umění hrál Toccatu opět ten samý kytarista jako o den dříve, takže jsme se mohli zase pohodlně usadit na schody a večeříce poslouchat jeho umění. Minuty plynuly, slunce klesalo za obzor a my se těšili na spuštění fontány, očekávané na devátou hodinu. Uplynula však již desátá a my jsme pořád seděli nad nehybnou hladinou místních kašen. Naše poslední ultimátum už doběhlo a my už se zvedali odejít. V poslední možnou chvíli jsem se zeptal vedle sedícího mladíka: „V kolik hodin že to tedy začíná?“. Výsledná odpověď nás lehce zahanbila. Pouze o víkendu fungující fontána nás pondělního večera uspokojit opravdu nemohla, to mohla jen o den dříve, kdy se nám dvouhodinové čekání zdálo natolik dlouhé, že jsme se raději šli ubytovat do hostelu. Chybami se člověk učí, takže snad tato zkušenost pomůže alespoň někomu jinému.

Bez jakéhokoliv dalšího programu jsme se tedy vrátili na hostel vyzvednout svoje zavazadla. Před tím jsme však lehce obhlédli terén, kde by bylo záhodno strávit dnešní večer. Nejdříve jsme prošli temnou uličkou vedoucí kolem vypuštěného bazénu a několika hřišť. Druhým pokusem byl prostor za hostelem. Místa tu bylo spousta, leč každý kus měl své mouchy. Někde byly odpadky, někde to zapáchalo a někde se zas proháněl párek divokých prasat. Nepřejíce se vzbudit tváří v rypák došli jsme si pro naše batohy a rozhodli se skončit někde u sportoviště. Námi vytipovaná ulička sice vítězství neslavila, ale jedna vedle ní vedoucí už se stala vyvolenou. Rozbalili jsme si spacáky a čelíce různým breberkám, pouličním lampám a dalším rušivým elementům jsme ulehli k poslednímu spánku v Barceloně.




Úterý 17.8.
35. den

Kde budeme odpočívat teď

na mostě Poštípáni, ale oproti předchozímu kempování suší, jsme se probudili na cestě vedle volejbalových kurtů. Dnes jsme si mohli dovolit luxus vybrat si, kterým vlakem pojedeme. Levné vlaky směr Girona jezdí každé dvě hodiny, takže jsme si mohli naplánovat i zastávku na snídani. Tu jsme bohužel, navzdory mým urgencím, nezkusili ukořistit v hostelu Agora, takže jsme jeli k El Corte Inglés, tomu našemu nádraží nejbližšímu. Ten otvíral až v deset hodin, takže nakupující většina z nás mohla vidět, jak bezpečnostní přepážka zajíždí do země a první zákazníci se derou dovnitř. Boj o levnou snídani i o nalezení toalet jsme všichni zvládli, takže nás už nic nezdržovalo v cestě na nádraží. Tam jsme si počkali na vlak a už při jeho zastavování jsme mohli začít litovat, že jsme nenastoupili na první zastávce, poněvadž všechna místa k sezení již byla obsazena a my jsme tedy byli odsouzeni k jízdě mezi sedačkami. Na každí zastávce většinou přibyl i ubyl jeden člověk, takže jsme zhruba v nezměněném počtu dorazili až do Girony.

Už z mapky poskytnuté v infocentru nám bylo jasné, že tu toho v tomto městě moc není. Ani jsme moc nespěchali a kolem Eiffelova mostu jsme se dostali až k místnímu kostelu a vedle něj stojící katedrály. Před ní jsme chvíli poseděli, neboť už nám nezbývaly finance ani vůle navštívit během našeho putování další církevní stavbu. Stejně to dopadlo i s návštěvou arabských lázní, takže vrcholem dne byl přesun na druhý břeh řeky, kde jsme udělali fotku skoro stejnou jako na přebalu mapy. Zpátky ke katedrále a následně přes židovskou čtvrť na hradby, to byly naše další kroky. S odpočinkovou zastávkou na jedné z vyhlídkových věží jsme postupovali po kamenné pěšince vedoucí několik metrů nad okolní krajinou a poté sešli z hradeb dolů a začali opět hledat místo, kde nakoupit jídlo.

Toužebně vyhlíženou Mercadonu opět nahradil již osvědčený Lidl, takže jsme mohli s plnými igelitkami přejít do parku La Devesa, největšího městského parku v Katalánsku. Mezi vzrostlými platany se tu nacházela fotbalová hřiště, plavecký bazén a cesty dost široké pro nějaký běžecký závod. Ležíce na lavičkách jsme se nakonec i my odhodlali ke troše sportu, a tak poslední společný den konečně přišlo na řadu frisbee, které s sebou tahám už z Prahy. Už viditelně zdeformovaný plastový talíř nám posloužil celkem dobře, tedy až do doby, než se na hřiště dostavilo tolik fotbalistů, aby nám bylo jasné, že už bychom tu překáželi. Alespoň jsme si počkali až začnou hrát a dokonce jsme i uviděli první gól. Tím se naše pobývání na lavičce v platanovém háji nachýlilo ke konci a odešli jsme na autobusové nádraží chytit autobus na letiště. Mezizastávku jsme měli v nalezené Mercadoně a po ní jsme došli na autobusovo-vlakové nádraží. Večeře a nastoupení do autobusu byly posledními našimi činy ve městě.

Po dvaceti minutách cesty jsme už stáli před letištěm, kde jsme prosklenými stěnami viděli několik lidí, kteří si místo ke spaní už našli. My jsme nechtěli otálet a začali jsme také něco hledat. Pár slepých uliček vhodných pro jednoho až tři z nás vystřídala ta, z které nás po chvíli vyhnaly stavební úpravy. Nakonec jsme se usídlili o pár metrů dál, před místní trafikou a mohli už jen pozorovat, jak se letištní hala plní spacáky, dekami a lidmi spícími na lavičkách. Čas do odletu tu s námi bude trávit několik desítek lidí, tak snad se alespoň trochu vyspíme.




Středa 18.8.
36. den

Dělba

Budapešť Už kolem páté ráno nás krom všudypřítomných much začal probouzet i zástup cestujících čekajících na odbavení k jednomu z brzkých odletů. Naše snažení usnout i za takovýchto válečných podmínek utnul jeden člen personálu, který nám sice dovolil zůstat na místě, leč už bez možnosti spacákování. Do našeho letu ale stále zbývalo pár hodin, takže jsme zabíjeli čas různými způsoby. Někdo koukal na Hry bez hranic, někdo si četl v časopise a někdo se zas pokusil usnout v sedě. Nastal čas odletu. Bez jakýchkoliv problémů při odbavení či kdekoliv jinde jsme se za výrazného předstihu dostali na palubu letadla a i když jsme tam museli ještě notnou chvíli čekat, odletěli jsme podle plánu. To byla situace, která vyhovovala Matesovi s Honzou, protože jejich navazující spoj do Prahy odlétal zhruba padesát minut po plánovaném příletu Ryanairu do Bruselu. Už při přistání jsme viděli z okének letadla déšť, takže nás přes přebytek času ani nenapadlo procházet si okolí letiště. Já s Ivet jsme doprovodili dvojici navrátilců až k první kontrole a posléze si vybrali lavičku, kde jsme hodlali přečkat následujících 6 hodin do našeho odletu do Budapešti.

Amélie z Montmartru a opětovný pokus o pár hodin spánku, to je ve stručnosti všechno, co se za těch pár hodin dělo. Let s Wizzairem kromě menšího zpoždění a ozkoušení pohodlí Airbusu A320 také nic nového nepřinesl. V Budapešti jsme vystoupili za o poznání přívětivějšího počasí než v Charleroi. Následně nás letištní autobus dovezl k dvacet metrů vzdálenému vstupu do terminálu a my tak dostali možnost naučit se první důležitá slovíčka v maďarštině. Cestou chodbami letiště jsme sebrali mapu a vyšli kousek od autobusu 200E, který nás dle plánu měl odvézt do města.

Lístek za 400 forintů vypadal zpočátku děsivě, ale při následném přepočtu přibližným kursem 10 forintů za jednu korunu jsme se opět dostali do obvyklých dimenzí. Cesta čítající dvě další zastávky nás zavedla až na konečnou stanici metra červené linky. Tam jsme nejdříve rozměnili tisíc forintů na mince, neboť jediným způsobem koupě lístku byl automat. Ten se ovšem ukázal nefunkčním, což jsme zjistili po úspěšném vhození celého požadovaného obnosu. Když lístky ani po několikátém úderu do boku automatu nevypadly, museli jsme vstoupit o přepravního prostoru bez nich. S morálním nárokem na naší jízdu, avšak bez jakéhokoliv dokladu toto právo potvrzujícího jsme se celým sedm stanic modlili, abychom první zážitek v Budapešti nezískali při kontrole lístků. Revizoři nás minuli a my mohli vyjet po eskalátorech mimo zakázané území. Cestou jsme sice potkali pár zaměstnanců metra, ale ti dělali kontrolu čerstvě vstoupivších pasažérů zhruba dva metry za aparátem pro označení lístků. My jsme jim tedy prošli za zády a přečkali tak naší poločernou jízdu bez nehody. Náš hostel nebyl od metra daleko, museli jsme jen projít takřka celou Maria utca, na jejímž konci se nacházel stejnojmenný hostel. Náš pokoj připomínal spíše brloh, ale prostoru zde bylo dost a plakáty obnažených slečen na stěně pokoje byly příjemným zpestřením. Dnešek proběhl bez výraznější události, proto doufáme, že zítřek bude lepší.




Čtvrtek 19.8.
37. den

Procházka kolem Dunaje

parlament Noc na letišti nás zanechala ve stavu, kdy jsme se byli schopni vzbudit až kolem tři čtvrtě na jednu. O tři hodiny později oproti předsevzetí předchozího večera jsme vyskočili z postelí a už za deset minut jsme brázdili ulice města. Nedaleko našeho ubytování nás naše mapa zavedla k maďarskému národnímu muzeu, ne nepodobnému tomu českému. V muzeu jsme se dlouho nezdrželi, protože nás čekala výprava na druhý břeh Dunaje. Ještě na tom prvním jsme stihli prohlídnout Nagy-vásárcsarnok, hlavní budapešťskou tržnici, a také vedle ní stojící ekonomickou univerzitu. Při pohledu na vysokou školu obklopenou tržnicí, Dunají a stanicí metra jsme jen tiše záviděli, protože stadion Viktorky Žižkov se tomu zkrátka rovnat nemůže.

Most Szabádság nás pomalu vedl až k Budě, avšak už na něm jsme mohli vidět kopec, na který jsme se chtěli vydat. Kaple vytesaná do skály a socha svobody vzhlížející k nebesům na vrcholu Gellért-hegy byly prvními symboly tohoto vrcholu. Na úpatí kopce jsme pohlédli nahoru, nevěříce tomu, co nás ještě čeká. Na cestičkách vedoucích na samý vrchol jsme se míhali kolem skupinek důchodců, teenagerů i rodin s dětmi. Každý dílčí výškový postup byl odměněn vyhlídkou na Dunaj, ale s přibývajícími metry a opakující se vyhlídkou už tato odměna přestala být žádaná. Poslední výškový metr nám však neodolal a my tak mohli stanout pod sochou svobody. Socha tvořící dost možná nejvyšší bod Budapešti už byla obsypána turisty, přijíždějícími k ní autobusem z druhé strany kopce. My jsme s pocitem satisfakce z dobře odvedené práce tento dav minuli a šli k Citadelle. Místo používané i během druhé světové války, skrývající ve svých útrobách voskové muzeum, však nebylo v našem itineráři, takže jsme zahájili sestup k budskému hradu. Cestou jsme ještě chtěli navštívit sochu svatého Gellerta, ale napoprvé jsme ji minuli. Poté, co jsem konečně našel naší pozici na mapě, už nebyl problém dostat se na správné místo. Socha byla schována v lese, ale ani to nezabránilo sprejerům, aby její okolí zneuctili svými výtvory.

Z kopce a do kopce, to je stručný popis naší další cesty. Sotva jsme sešli z Gellert-hégy, překročili jsme ucpanou silnici a už jsme stáli pod hradbami zdejšího hradu. Cestu dovnitř nám znepříjemnili výběrčí vstupného. Nevím, zda je zde vstupné běžné, či za to mohly řemeslné slavnosti, každopádně jsme museli vytáhnout z kapsy po 1500 forintech. Cestu na nádvoří nám zpestřil výtah s kterým jsme překonali čtyři patra. Nahoře už vládla typická jarmarečná atmosféra. Stánky se vším možným protékala vůně za čerstva dělaných, nekřesťansky drahých uzenin a kolem všeho tohoto mumraje se motal houf lidí cestujících od stánku ke stánku ve snaze vybrat si svůj vysněný tovar. My jsme se tímto chumlem prodrali až ke hradnímu muzeu, do kterého jsme měli s naší vstupenkou vstup zadarmo. Historie města by bývala byla zajímavá, kdyby 90 % popisek nebylo pouze v domácím jazyce. Nepravidelně se objevující výjimky nás vždy zabavily jen nakrátko a my tak odešli z muzea takřka nevzděláni. Cestou dál jsme procházeli mezi dalšími stánky i budovou královského paláce, kde toho času sídlila maďarská galerie. Šli jsme dál a dál a najednou proud skončil a my vyšli ze zpoplatněné zóny.

Turistů zde bylo stále dost, ale bez stánků se zde najednou dalo lépe chodit. Prošli jsme kolem labyrintu a šli jsme hledat hradní jeskyni. Oproti labyrintu výrazně levnější díra v zemi nám zůstala dlouho utajena. V místě, kde jsme ji hledali prvně byl další vchod do labyrintu, který nám ovšem poskytl neočekávaný luxus v podobě čaje a internetu zadarmo. Do oficiálně oznámené zavíračky budské jeskyně zbývalo 40 minut a my jsme pořád nevěděli, kde je. Na druhý pokus jsme ji našli, avšak v místě vchodu do ní byl stánek se suvenýry a když jsme se v půl šesté prodavače zeptali, kde že ta jeskyně je, řekl nám, že už je dávno zavřená. To všechno třicet minut před avizovaným časem. Další bod programu jsme měli z krku a krom pochůzky kolem několika hradních kostelů nám zbývala už jen rybářská bašta. Zprvu zadarmo jsme se vyškrábali po schodech nahoru, abychom v půlce cesty zjistili, že si zdejší správa nechává za o tři metry lepší výhled platit. My jsme se spokojili s tím zadarmo, který nám poskytoval takřka to samé, jako ten zpoplatněný. To byla poslední výraznější zastávka na cestě po hradu.

Sestup na sever ukončil Ivetin stesk po obchodě s jídlem. Jako zázrakem se o ulici dál objevil místní obchodní dům Mammut. Vlétli jsme do něj očekávajíce vydatnou krmi, avšak po drahné době bloudění jsme našli jen szek-shop. Naše trápení vyřešil přesun do druhé budovy centra. Nestává se mi často, abych měl nákup za 6500, ale v případě maďarských forintů mi toto číslo zas tolik nevadí. Vyzbrojeni prvními pamlsky pro rodinné příslušníky jsme se vydali na břeh Dunaje. Z nitra Budy jsme se vynořili přímo naproti maďarskému parlamentu. Budova zmiňovaná na polovině maďarských pohlednic byla vskutku majestátní. My jsme při výhledu na ní lehce pojedli a přes Széchenyi lánchíd jsme se vydali zpátky na náš domovský břeh podívat se naň zblízka. Co bylo na jednom nábřeží samozřejmostí, to bylo na tom druhém nemožným úkolem. Pešťské nábřeží bylo obklopeno ochrankou, takže jsme se museli držet daleko od vody. K parlamentu jsme došli tedy skrze zástavbu, dokonce i kolem akademie věd.

Parlament byl impozantní i zblízka, ale už se začínalo stmívat, mosty počaly svítit v dál a pokud jsme chtěli vidět z města i něco víc, museli jsme jít dál. Národopisné muzeum, budovu maďarské MTV a dokonce i maďarskou národní banku, k tomu všemu jsme se dostali jen pár desítek metrů dál od parlamentu, na Szabadságtér. Tohle náměstíčko se samozastavitelnou fontánkou bylo kvůli ní terčem turistů i v noci. Šlápnout, zastavit tak proud vody, postavit se dovnitř a následně se nechat v této vodní kleci uvěznit, to bylo to, co sem přilákalo mladé i staré. Už byla tma i nám už se pomalu chtělo jít do hostelu. Cestou jsme tedy jen prolétli kolem baziliky svatého Ištvána, kde už probíhaly přípravy na zítřejší státní svátek – Den svatého Štěpána.

Postupujíce zpátky na jih jsme se dostali na Vörösmartytér. Dvě zdejší dominanty Merlin International Theatre a Vigadó byly skryty za plachtami a lešeními, takže už nám z dnešního programu nic moc nezbylo. Na nábřeží jsme udělali pár fotek noční Budapešti a došli jsme až opět k centrální tržnici. V místním Burger Kingu jsme okusili překvapivě levnou a velikou zmrzlinu a vyrazili směr hostel. Cesta ubíhala celkem svižně, takže jsme se už před půl jedenáctou ocitli v našem pokoji. V průběhu večera se zde vystřídal Ital, žijivší tři roky v Praze a stopař, který z Prahy zrovna přijel. Tento náznak blízkosti matičky Prahy nám připomenul, že se zítra vracíme domů. Před tím nám ale zbývá poslední den v Budapešti.




Pátek 20.8.
38. den

Honba za paprikou

Terror Poslední den našeho cestování jsme načali pěkně z rána, abychom dnes stihli dokončit naši pouť Budapeští. Vzhledem k poněkud roztahanějším cílům našich dnešních etap jsme si za 1550 forintů nakoupili celodenní jízdenku na metro a hned jsme ji také vyzkoušeli cestou k centrální tržnici. Snaha poskytnout Matesově babičce tolik očekávanou komoditu, z které se nakonec stal terč i našeho zájmu, narazila na jeden stěží řešitelný problém. Už včera při věšení státních vlajek na kdejaký stožár jsme věděli, že dnes nadejde státní svátek. Co jsme ovšem netušili, byla skutečnost, že kvůli tomu budou zavřeny všechny městské tržnice a také obchodní centra. Půlkilovému sáčku rudého zlata, stojícího stejně jako leckde pětinové množství v suvenýrovém balení, jsme museli dát sbohem. K řešení problému s nedostatkem koření jsme použili postup přes Váci utca směrem na sever, ale všechny stánky se suvenýry nabízely neadekvátně vysoké ceny. Tou dobou jsme ještě věřili, že bude alespoň jedna tržnice otevřená a naše hledání jsme na chvíli přerušili.

Podruhé během půl dne jsme se dostali k Bazilice svatého Ištvána a tentokrát to dokonce bylo i s prohlídkou interiéru. Personál rovnající venku židle nás ale nenechal na pochybách, že tu dnes bude probíhat nějaká významná slavnost. Další zastávkou pro nás měla být prohlídka centrální banky, ale dnes bylo z výše uvedených důvodů zavřeno. Probíhající svátek tedy již podruhé významně determinoval průběh našeho dnešního plánu. Od banky jsme se tedy šli projít ke státní opeře zpět na metro, kde jsme chtěli dát šanci tržnici na Lehel tér. Už od výstupu z metra viditelná zavřená vrata nás pomalu ujišťovala, že zavření centrální tržnice nebylo výjimkou, nýbrž pravidlem. Cestou zpátky kolem Westend City Centre a nádraží Nyugati jsme dorazili až k Oktogonu. Stanice metra stejná jako většina ostatních v Budapešti pro nás byla významná z toho důvodu, že se v její blízkosti nacházel dům Terorru.

Dům Terroru, název umožňující představu čehokoliv děsivého, byl tentokrát výstižným pro představení expozice na téma komunismus v Maďarsku. Státní svátek nám zde přinesl první benefit, jelikož byl díky němu vstup zadarmo. Samotná expozice byla různorodě a barvitě členěná a dostupná i s anglickými vysvětlivkami. Ve třech patrech muzea byla popsána kolektivizace, likvidace církví, práce tajných služeb a vůbec všechno, co můžeme znát i z historie naší země. Ve sklepním patře byla potom zrekonstruována věznice, kde během padesátých let trpěli a často i umírali maďarští političtí vězni. Se smíšenými pocity z podobných historií našich států a přáním, ať už se nic podobného nevrátí jsme opět použivše metro dorazili na největší budapešťské náměstí, na Hösök tere.

Dav a hudba, které se před námi objevily, zvěstovaly, že oslavy státního svátku budou pokračovat i zde. Pod křídly archanděla Gabriela se vystřídalo několik vojenských sborů, občas vystřídaných čestnou stráží či kavalérií. První dva sbory nás ještě nechávaly v očekávání, co se bude dít dále, ale ten třetí už nás přesvědčil o posunutí se dál k srdci parku. Cestou jsme nafasovali vojenské balení vody a potkali několik kusů vojenské techniky. Při procházce parkem jsme minuli místní zoo, ohromný lázeňský komplex Széchenyi i hrad Vajdahunyad, kde v dnešní době sídli maďarské zemědělské muzeum. Park jsme vystřídali za sport a najednou jsme se ocitli před stadionem Ference Puskáse. Ten ovšem nebyl přístupný, takže jsme ho jen zdaleka a zdlouhavě obcházeli, až jsme přišli k László areně, kde byla zastávka metra. Tento možná až zbytečný kus cesty nám dal důvod vrátit se do města a dokončit naší pouť za paprikou. Předtím jsme ale stihli projít kolem synagogy v ulici Dohány a také kolem budapešťské radnice.

V Pařížské ulici, o poznání levnější sestřičce té pražské, jsme vlezli do domu, kde měl být paprikový obchod. Ten byl ovšem zavřený a ještě ke všemu se nám podařilo zabouchnout dveře tak, že se nešlo dostat ven. Po chvilce váhání a promýšlení různých taktik našla Ivet bzučák, který nás propustil. Ze zoufalství jsme se jali vyrazit do dalších dvou tržnic, ale ani tam se nám nepoštěstilo najít trhovce, takže jsem si svoji polovinu honby splnil v jednom otevřeném obchůdku. Paprika sice nebyla z trhu, ale aspoň byla rovněž pravá, maďarská. Ivet však chtěl dárkové balení za přijatelnou cenu, takže jsme se vydali dokonce až na druhý břeh Dunaje, do námi včera navštíveného Mammuta. Ten byl stejně jako všechny ostatní nákupní centra zavřený, takže jsme tuto zajížďku využili alespoň k návštěvě Markétina ostrova. Kvůli opravě mostu se cesta na ostrov stala bojem dvou lidských proudů v místy jednosměrné uličce. Lidská ohleduplnost nakonec zvítězila, a tak se oba proudy dostaly na místo, kam chtěly. Hned pár metrů za vchodem jsme našli místo, kde jsme strávili následující hodinu. Tím místem byla zpívající fontána. Vodotrysk měnící svoji formu podle hudby, která byla zrovna hrána, mě ukolébal takřka ke spánku. Z toho mě ale vždy vyvedla sprška vodního oparu, kterou na mě čas od času zanesl poryv větru. Když už jsme se na fontánu vynadívali, šli jsme si projít i zbytek ostrova. Kolem sportovišť, restaurací, parků a ruin středověkých staveb jsme se po břehu ostrova dostali zpátky k fontáně. Náš odchod z ostrova ale zastavili policisté, avizující zastavení provozu mezi osmnáctou hodinou a půlnocí. Jedinou další možností byla cesta přes druhý konec ostrova. Tam se nám nechtělo jít pěšky, takže jsme si počkali na autobus. Prázdný autobus, který přijel na naší zastávku se rázem zaplnil jak marocký vlak v den státního svátku, a my si tak mohli po několika týdnech zavzpomínat, jaké to je nevědět, na čem nám to nohy stojí. Přes několik zastávek, kde se k nám přidali jen největší odvážlivci, jsme se dostali na konečnou, na přestup do metra.

Tentokrát již komfortnější cesta nás dovedla opět do středu města, kde to dlouho netrvalo a i Ivet si našla svoji relativně levnou dávku papriky. Již nám nezbývalo nic jiného, než se vrátit na hostel, vzít si zde zavazadla a odjet na nádraží Nepliget. Náš autobus byl avizovaný už od našeho příchodu, ale během čekání na něj se nám nejdříve objevilo zpoždění a poté i informace, že odjel, aniž by vůbec přijel. Naštěstí se nám neopakoval Reus, takže linka vyjíždějící už někde od Sofie nakonec dorazila a my mohli odjet domů. Opět po roce tedy končím svůj Eurotrip ve městě na Dunaji. Kde a jestli vůbec bude eurotrip příští rok, to ještě nikdo neví.





Doufám, že vás čtení našich zážitků bavilo a třeba i inspirovalo dobudoucna. Pokud se budete chtít zeptat na další podrobnosti, vytknout faktické nepřesnost, projevit zájem na svojí účasti v dalším tripu a nebo jen poděkovat za pěkné čtení,  můžete se obrátit na trabantos007@gmail.com.

Další fotky z tohoto výletu (později) i zcela jiné můžete nalézt zde: Fotogalerie Matyáš Řehák a naše loňská dobrodružství zde: První Eurotrip


Autor textu: Pavel Dudek
Korekce textu: Matyáš Řehák a kol.